Písmák Elišce k svátku
Kyž se večer slastně boříš do peřinv průhledné košilce z babího léta,je slyšet zátky z kuchyně šumivých vín,šepot utěreka ticho světaJe teplo, temnošero s příchutí jablečného čaje;zmuchlaný polštář, cíp bílé dekyto vše,to vše pod tebou taje.
Za obroučky a skly
Za obroučkya sklysoukromý světtak nějak tvůjbezpečnějšíhezčíhrůzně dočasnýza obroučky asklylepšíasiživot.
Těžko se smiřuje
často si člověk naříkákdyž vstává bolí zádakdyž lehá bolí bokden po dnicelý roktěžko se s tímhle smiřujesmích bolest netišísmích - v nevhodné chvíli - ani neléčítěžko se s tímhle bojujeznát zítřek dřív než přijdea vědět příliš o životěnež aby se to dalo snést.
Léto
Blízké tepyvůně teplých hřejivých dálek nepoznanýchspocené dlaněmilenců očispojené snovacím vláknyrty okorané kůrky chlebalavička vystlaná lístky létajen pro tyco tvoří pár.
Slova a sliby
Slova jsou jako uštknutí hadaa sliby jako ostrý nůžzabijí všechno, co máš rádaco nevzaly, to není užbodají tam, kde nejvíc bolítam, kde to nikdo nečekáostří si brousí o cokolinejraděj o duši člověka.
Máminy ruce
Máš bříška prstů od skořicevšak nevoněly nikdy vícepolštářky z bílého plyše,v nichž cosi uvnitř silně dýšemy - kdysi děti, tolik smělíjsme zpod prstů ti ukrájelykousky těsta, z tvého těstana buchtičky, na nedělivždycky ses jen pousmálazahrozila trochu snadřekla jsi, když ujídáme,máme taky pomáhat
.
Snad stále pečeš na neděliMy rozlétly se do krajea těsto kyne jak mu velívšak nemá, kdo by ukrájelmám bříška prstů od skořicea klepu ti na dveřevšak netřásly se štěstím vícekdyž vědí, kdo jim otevře.
Živote zklamání
Omšelý večere požehnej zítřku, ať jiskra přeskočí z kamínek Udělej ze světa zlacenou klícku daleko od všech vzpomínek Zabarvi úplněk, kam až sahá ocasem jitřní kometa Tam, kde vyrůstá seschlá tráva a léto dávno odlétá Snad ještě z tebe trochu zbývá živote zklamání Pro jednu píseň, co je tklivá Pro jedno zalhaní.
V Moravské Ostravě
Lidé obklopení stěnami budovv úzkých uličkáchjako hadi tísnící se v malém teráriunosy přilepené na skla výlohoči dokořánproti příliš rozžhavenému sluncidlaně lepkavé a vytrženéz kontextu všedního dnesahají vzhůru po skvostechtajemství rozepnutých knoflíkůdomy rozsvícené dozlatovastruny vrzající a praskajícípod ušpiněnými prstychudého studentapohledy pohrdání kolejdoucíchumaštěné obličeje krájení odpoledne na pět čtvrtinosamocené vodotryskyuprostřed náměstíčerné růževytrysklé z jejich útrobzůstanou navždy černésametové nebeposeté chuchvalci cukrové vatys příslibem zítřkakrásnějšího, lepšího.
Dobrou noc, Markétko
Na dálku po časevyšlu své sonetyna prstech v konečcíchpo klapkách uhánípotichu, s něžnostído rytmu klavírukolébám tvé tvářeschoulené do dlaníspi drahá nadějiperleti z motýlas láskou tvůj blázentipolibek posílápolibek na spánkysladký i děsivýspi krásná, Markétkopřeji ti krásné sny.
7.6.09
Když ztrpknou noci, máš divný pocit, že není nic, jen tma pod víčky.
Alina
Alina, Alina. nu, jako malinasladká a růžovás bílými zubyAlina, princeznaz lesního královstvílesklými perlamisvětu se chlubí.
Alina a její ústa
Usměj se, Alinko,svými rtíkyvínem je obarvím do nachovatvá ústa zrozená pro žertíkychci si je pro sebe tajně schovatUsměj se, Alinko,náhrdleníkytisíce bílých mořských pereltvá ústa zrozená pro hošíkykrása, která jimdechu bereUsměj se, Alinko,na mě přecivěnuj mi aspoň vteřinutvá ústa se vší indiskrécína chvíli k sobě přivinu.
Co vy víte o měsíci!
Koukni, měsíc v úplňku je, zlatý v moři tmavém pluje, mezi prsy mořských panen, grandiózně prokličkuje. Mrkne očkem k večernici, zlíbá její zlatou kštici, a pak postupuje dále, než je ruka v nohavici. Když se vracíš pozdě k ránu, obrátí se k tobě stranou, mírně upocenou lící. Co vy víte o měsíci.
Pomůcka pro sekundární literaturu
Šrámek, Kafka, Čapek. mám už z toho zmatek. Chalupecký, Buriánek. celkem.
Veselé jaro
Prší kvíty dětských letrozlétly se v širý světnapadaly do ulicezrůžovělé měly lícebílé byly jako pírkanapadaly do jezírkajako malá paraplíčkaožíhané od sluníčkaprší štěstí pod alejíděti s květy dovádějíuž je jaro zelenavéšťastné, veselé a hravé.
Poslední setkání
Mé srdce odlétlo v světa kraj
tam jinde v jiné spánky buší
mě připadá, že ukradli mi ráj
že´s ukradla mi mojí duši
Radikální řez
Člověk se ani nenaděje,jde a neví vlastně, kde je,s kým je, proč je, co se děje. Kdo se na něj shora směje. Cizí rety, cizí dlaněšpinavé a prsty svýmisápají se odhodlanětisknou tělo, k sobě klíny. Braň se silná ženo.
Indispozice
Schovám se do tečky na konci věty
pod bezelstného hada.
Jen koutky úst, skoro nepohnu rety,
zeptám se,zda mě máš ráda.
Po nocích
Až se ti jednou bude zdát,že nebe je moc nízko,pomyslíš na naše setkáníjak jsme si byly blízko. Jak naše oči toužily,však moje přeci jinak. Příliš rychle se opilyz tvých ňader, z tvého klína. A směšně myslím po nocích,kde jsi, co děláš, s kým teď spíš.
Na Shledanou
Mé srdce vložím do dlaní pak dýchnu aby vzlétlojak pírko, lehce, nad námia s tvým se brzy střetlo. Zamávám mu naposled,rozloučím se s přánímnespadni, měj dobrý let. Pak rozběhnu se za ním. Však ono letí dál a dál,už nedosáhnu výše.
Růže
Před spaním líbám uschlé květy. Přeji ti dobrou noc, sladké snění. Růžové lístky jsou jak tvé rety. Ráno mě vítají při probuzeníMazlím se s nimi jako by bylynejdražší, co v životě mám.
Sedmikrásky
Vyprávěly sedmikrásky,že je všude plno lásky. Něžné lístky jako prsty,bílé šaty od nevěsty. Vykvetlé na luční stráni,čekají na otrhání.
trpké zamyšlení
čtu sidech skoro necítímTeď už vímže´s mocně milovalatoho pána v bílémsáčku roztomilémje to jako nečekané zakopnutíTeď už vímže jsi mu dala života to není málojá. není, o co stát.
Nejraději vzpomínáme
Nejraději vzpomínámena nešťastně šťastné láskyhořce sladkésměšně krásnépo nichž přijdoukrásně směšnéhořce šťastnéjen ty samé
Les
Sluncem krájené podvečeryobloha paprsky protkanáa věčné míjení mléčný obzor nad stromyšpičky smrků a borovicnasládlá vůně lesní stezkylisty kapradiny v průzračné studáncestopy srnek a malých kolouchůkroky v měkké rozmoklé půděa ticho ticho.
Jaro, pojď k nám
šeptají kapky parapetuje jaro, je jaro. otevřu okno dokořán opřu se o okenní rám popadnu zobcovou flétnu zahraji píseň Jaro pojď. Pojď sem k nám. a vzlétnu.
Objímat tě
Jak často rozpřahuji pažea potajnu tě objímám. Jak často krmím představu,jíž zachutnala lež. Když tíha zraku myšlenky mi sváže,již sebe nevnímám. Chci tiše splynouta rozplynout se též.
Jarní
Sotva se vylouply z trávy
už na nás svítí bříšky
zelený stonek s lístky
veselé kvítky pampelišky
Vítr
Proužkatí čmeláci ladí struny
vítr se opřel do koruny
pročísl vlasy jabloni
vysoko ve větvích zazvonil
Divná slepice
Tam na dvorku
Mezi ploty
Zobají si slepice
Mezi nimi
Písnička do deště
1. Po střechách dovádějí bílí kominíci. Lidé se potkávají dole na ulici. Slunce je v dáli, nebe kaboní se, šedé.
Smutněnka
1. Dost už mám pohádekbrzy se stmíváschovaná pod řádekpísnička tkliváDost bylo romancedost milováníláska co bez šanceztajená přáníR: vezmi mě pod křídlapohoupej v sítipodepři, vyzvedninež se noc zřítído tmy a do tichatepají spánkya naše přítomnostjsou prázdné stránky2. říkanky z čítankyvzpomínky z mládítvrdý boj se světemkaždý den svádívlezte mi na zádapolibte šosynehodlám o láskunavždycky prositR: vezmi mě pod křídla pohoupej v síti podepři, vyzvedni než se noc zřítí do tmy a do ticha tepají spánky a naše přítomnost jsou prázdné stránkya naše budoucnost jsou prázdné stránky.
Iluzorní světe bav se!
Myslím na tě, uvízlas mi v okujako kapka, slza zbloudilá. Celým tělem, pod povrchem, lehcedo kůže jak šíp ses zaryla. Směšná chvíle, zavři očiz líček setřu řasu smuteční. Iluzorní světe bav se.
Chci
Nějak se potácíš, MarkétkoZe strany na stranu, růžově, rudě. Nevidím, neslyším, jen si přejiznovu mít šanci. Nějak se ztrácíš, Markétkov křiklavé halence s ohnutým límcem--milenka tvoje potencionálníCHCImožná cheš téžnaše chtění se protínajíjak rovnoběžky v nekonečnuAle já opravdu chci, Markétko. Mít tě jako svoji slečnu.
Všichni to věděli
Byla jak hladinaprůhledná. Všichni to věděli. Kamenná zídkadřívky podepřená. Rozechvělá pokaždé,když někdo prošel kolem.
Zavři oči
Zavři oči, přimkni víčkapropleť konce černých řasať tě, milá, mohu hýčkatať ti mohu šeptat zas.
Jarní úklid
Popadnu koště myšlenky smetu pod koberec. Hadříkem setřu parapety. Ach, oprášené touhy bolí. Vynesu koše vzpomínek.
Recenze knihy "Kam se poděl můj Sýr?"
Před nedávnem se mi do rukou dostala útlá knížečka snázvem „Kam se poděl můj sýr“. Bývám ke knížkám tohoto typu trochu skeptická, ale přeci jen jsem ji, na základě mámina doporučení, otevřela. Přede mnou se rozprostřel svět plný úvah o životě a návod, jak zvládat problematické situace.
Na začátku se setkáváme se skupinkou spolužáků, kteří se po letech znovu rozhodli sejít.
Vzpomínka na dětství
Když jsem byla malá, svět nebyl větší než vesnice, ve které jsem žila. Se sestrou jsme si často hrávaly venku. Vláčely jsme za sebou kufříky napěchované kprasknutí. Pak jsme si sedly na okraj cesty a vytáhly polooblečené panenky sostříhanými vlasy.
Myšlenky
Myšlenky běžíjak koně divocí. Splašily se miprávě do noci. Tříštivé střípky hvězdz kolbiště oblohychtěly je z cesty svést,padaly pod nohy. Kopyta smáčená krvíse potácía svědek měsícmá z toho legraci.
Cachtám si v kaluži bahna
Cachtám si botou v kaluži bahnavyplouvám s chutí, napínám ráhna. Ostrůvky malé z bílé vaty. Platany s jemnou kůží hada. Paprsky lížou stromy a tyvrhají stín na má nahá záda.
Naděje
Pás Orionu nade mnoua Měsíc, kolébka nociproplouvá krajinou niternou. Jen umocňuje pocit,že velké množství zářivýchsvětel, co na oblozezaplane jednou v očích tvýchpro mě jen, silně a dlouze. Hluboko tepe srdce dnůa bývá přívětivéke chvílím vlahých večerů,k nimž tíhnou noci chtivé.
Ona
Byla jak tesaná do skálymé oči skrytě plakalypro ni, a rety smáčenése křivily pod náporemvyplakané touhy.
Zatím bez názvu
Ta karta zanemnala změnu. Seděly spolu ve spoře osvětlené místnosti. Na stole karta a další dvě měla vybrat. "Při výběru mysli na tu dotyčnou osobu.
Buďme dnes veselí
Buďme dnes veselímůj milý přítelinalijme do sklenek pár deci vínažijme jen pro teďabychom probděli dobuco nebude lepšíjen jiná.
Myšlenka
Myšlenka odcházíjak milenkaz vyhřáté posteletěsně nad ránembosá, polonahájediné co po ní zůstaneje roztrhaná halenka a marná snaha.
člověk se rychle ztratí
Člověk se lehceztratína svojí dlouhétratiCo by se stalozda-liby svou cestu tak lehcevzdali.
Bublina
Pošlu ti zprávuv bublině vyfouknu ti jiz bublifukupošlu ji po větruna tvou rukua ona skončína klíněPošlu ji, bublinupo svém dechuaby ti byla pro potěchupošlu ji křehkouváhajícíjak vypouštějí holubici.
Když se řekne poezie na písmáku
Čím více je dílo zamotanější, protkané epitetony ornans, čím více obsahuje nesmyslných slovních spojení, čím více divných metafor a přirovnání, čím více volnějšího verše, čím více je nepochopitelné, tím více je zde zobrazováno, pozitivně kritizováno, jsou mu zasílány hromady tipů a obdivu. Zamotané, neuchopitelné, nepochopitelné = skvělé, úžasné, ve výběru. Takový Extra vagan C a mnozí další. Nechápu.
Věci teď často ztrácejí tvary
Věci teď často ztrácejí tvarya vídám pouze obrysy- čisté linie v nichž se ukrývajíi tváře teď často v očích matníi v noci dokonce ve dnevše co je zprvu klame špatnía pak zběsile bledne.
Pod víčky
Schoulím se do sebe uzavřenádám hlavu těsně pod kolenaa přimknu k teplu koleních jameka touhy tisíckrát odříkanésmotané v malá klubíčkase zase skryjí pod víčka.
Prázdná místa
v pokoji zela prázdná místapo nábytku cos vzala simě už je jedno jsem si jistáže těch pár věcí mě nespasívěci co denně připomínalytebe když jsi tam bývala už nejsou a já dívala seta prázdná místa mi splývalapřeci je smutno bez těch věcívšak přijdou lepší jinačía já se budu rozlčilovatže místo na ně nestačí.
A padá hvězda
A padá hvězdajedna zasea moje přání mizí s níkéž bys mě svezlana ocasekéž by jsi bylaposlední.
Splétám ti srdce z červánků
Splétám ti srdce z červánkůteplých a měkkých jako dlanědotýkám se jich odhodlaněkdyž sním o tobě ve spánkutvé řasy se lehce zachvívajía slova spěšně roztávajív křehké loďce ze tvých rtůa perleť setřená ze tváříulpívá na křídlech motýlů.
Zimní rýmovačka
Když je moc zimylidé jsou nevrlíradši by zůstaliv teple svých postelíobloha ztemněláza okny mrholípochmurné náladyuž zase vrcholía pak jen na chvílivysvitne sluníčkopošimrá na noseotře se o líčkonastaví na úsměvrozjasní, prozáříelixír životavlije ti do tváří.
Vášnivá
víčka jsou skořápky z lískových jader, ústa dva měsíčiky mandarinky, ponořím svou hlavu do tvých ňader, přivyknu teplu tenké linky.
Fialová múza
Má fialová múzo,dívko, v přiléhavých šatechtvé příchody mě děsía přítomnost matekdyž měsíc srpek hrozíže probodne nebemé touhy příliš brzystávají se bledémá fialová múzo,ženo neposednájen vejdeš, zvedneš hlavua už je konec ledna.
Domů z hospody
I v tvé chůzi pohyb křivek, boků naznačuje v krvi příliš zkvašeného moku když levá střídá levou chceš tančit, zpívat noci a usnout v mokré trávě mít stále tenhle pocit být jen ne sama sebou říct co jsi vždycky chtěla jít tam kam nohy vedou a odvázat se celá.
Markétko, chci ti říct V.
M A R K É T K AM jako modrájako modrásekco chybí mu vzaduocásekA jako Alenkav říši divůjako kdyžpostavíšna stůlrozevřenou knihueR jako rucekteré hladíeR jako ruměnecpři pohleduna pozadíKá jako kapkaranní rosyKá kalužpřes niž projdem bosyÉ jako éraco nás dělíod neděle do pondělíTé jako terčjako tětiva lukujako tónyzměť nebeských zvukůA zas Ká jako kopretinakocourek schoulený do klubíčkakarafiát co upomínákluka, který tě kdysi hýčkalposlední A jako z aksamitujako akt, krása nahých těljako A podobné domovnímu štítuPoslední A jako Adieu.
Když je ti smutno
když je ti smutno, voláš mama, však mama nikdy nepřijde, neuspí tě písničkama, jsi jen ty, jen ty a sama. když je ti smutno, líbáš polštář, svíráš deku z peříček, a světlo které do pokoje vlétlo ti kreslí slzu do víček.
Tvé oči matou
tvé oči matou na potkání, tam pána, támhle zase paní, a jako střela ze vzduchovky, otře se mi o řasy, zabodne sedo rohovky,a mě už nikdo nespasí.
Věčnost
máš oči plné zatajených perel, a ústa slovy protkaná, jsou zašitá, a tváře, na povrch růměnec se dere, z konečků vlasů spletená ulita, průsvitná jako led když mrzne na potoce, tenký a plný obav z prasknutí, netaje ani jednou v roce, jevěčnou mříží labuti.
Ona
opírá hlavu o kolena
kolena tíhnou k zápěstím
a vlasy rozprostřené
tiše splývají
Otázky
Na věčné čekání. Na samotu. Kdy už se objevíu mého plotu. A kdy mi zaklepena dveře.
Slyším tvůj hlas
Slyším tvůj hlasa je mi k pláčibyl kdysi plný lásky ke mě,teď už je jinýmluví ze měa křičí, že už dávno nejsi jak dřív jsi moje bývalatvůj hlas je klíčem od pokojekde jsi zůstalaa já si sedím, drncám zubyvedle v obývákuna pohovce omšeléa nevím jaka vážně nevím kudyse vrátitdo své postele.
Okno
Věčně se dívámna obraz ve sklejak za oponouvečnou oponouse smějea pohled, zpolaoči leskléopřené o naděje.
Dva stoly
Dva stolyjako dva bratřikaždý tamjak se patřív rohu si tiše hovísvědkovéebenoví.
Tisíce dvěří
Veliká budovatisíce dveříkdo neuvidíneuvěříjednou a potisícátévstupujido té proklaténe z donucenídobrovolně sipůsobím duševní otřesy.
Skříň plná věcí
Na zámek zamčenámajestánístávala v rohuskříňvěcí v ní stále příbývaloa místačím dál míňnajednou byla ažk prasknutí plná pukala podlahatřásla se stěnaaž jednou zámekpovolila skříňzůstala otevřená.
Tužka
I tužka mi tě připomíná,má milákdyž kreslím bílím hrotemv bílý lista moc si přeji abys,má miláse naučila v bílých kresbáchčíst.
Lampa věčně rozsvícená
Jsi tam. Lampa věčně rozsvícenáve mě směšné zalhaníže jsijen světlo, zprvu smutek zahánía pak zjištění že tu zas nejsi.
Punčocháče
Co dokáže tenká síťkatěsná přesněna tvá lýtkapevná na tvábílá stehnaoděv příjemně strohýodhalí tvé štíhlé nohyCo dokáží punčocháče.
Klíče chrastí v tvojí dlaní
Svazek klíčůs rolničkamitřepotá sev tvojí dlanicinká, břinčí a zpívá mikdy zas přijdešpotěšíš mězvuku tolik milovaný.
Bílá paní
Před večeremne mnohem dříveza noci přílišúpěnlivésnad možná ještěpřed svítánímmě navštívila Bílá panídlouhý šat s tělem splývajícía chlad, který mocnědýchal z lícími do očí podlevtlačil slzya já probudivšepříliš brzynad dějepisnou učebnicí.
Dnem i nocí
Dnem i nocítvoje tělootisknuté v mojí tvářivyryté v mém úsměvuAch, má sladkáElizabethškrtám si těv kalendářiuž mi nenído zpěvu Bývala jsi sedmikráskou vlčím mákem orchideí na zahraděbílá kala Ach, má sladká Elizabethbyla jsi mou první láskoua dnes jsi mi zámavala.
Plamen
Dlouho jsem žila ve vzpomínkáchna to co bylo příliš krásnésvíčka se jednou zapálía dřív nebo později zhasnežila jsem z plamene té svíčkypila jsem žár a zalévala se voskem, po prvním spáleníneměla dosta neměla dostani po stémvšak po sté první jsem zpozornělauž nebyl takový jako dřívtváře zjihlé mrazem jsem mělaa do lítek bodal mě teplý sníhuši červené až k hlavěmůj oheň zuřivě plápolala ústa pila odříkavěžár, který studil hloub a dála mě se zas chtělo to píliš krásnéopřít si od srdce do dlanísvíčka se jednou zapalía pak zhasnea pak se všetěžko dohání.
Ďáblice
Má černé krátkéuplé šatyA obličej pihovatýČervený čertovský ocásekZe strany na stranuhoupá seDva růžky na hlavěnamísto ušíVšichni si šeptajíjak jí to slušíSkotačí, dovádív kolo se točíNezbednost čertovskákouká jí z očí.
kocourek
Chlupatá kulička zrzavá si na mé hrudi vyspává A ostré drápky zběsile zatíná do mé košile Přivykl mému pelíšku leží si poklidně na bříšku slyším jen hlasité mrouskání jakoby mluvil ze spaní Fousky má ještě od mlíka nepil ho, přímo polykal Je to už kočičí tradice dát si po jídle šlofíka.
Teď už ne
Žít naplnojak jsi to dělávala kdysi. proč dnes už ne . a proč ti hruběztvrdly rysyoči máš tak zkalenéže nevidíš na špičku nosu. žít naplno, jak se to dělávalo kdysia dnes už nednes jsi silně pobledlýa lysýa na lysině odráží se lidéco vypadají podobněŽít naplno,jak se to dělávalo kdysi.
Minipohádky I.
Večer uvařil šálek tmya když ručička hodin táhla na sedmouneštastnou náhodou šálek svrhlatma byla hustálidé bloudili ulicemipsové bloudili parkemkočky bloudili po střechácha potkani bloudili v kanálejen svatojánské mušky z toho měly srandu.
Pro Markétku III.
Směje se strom od stromu na tichou poštu hrají co asi šeptávají, když jdem parkem, ty i já domů cesta s tebou je jiskřivá každý krok uvážený můj za tvým se lehce zpozdívá ty kroky bývají němy němy jsou i mé všechny údy strnulé ruce připaženy k tělu rty se chvějí otázkou: "Kudy. " já sama se sebou se peru němy jsou i mé naděje smějí se hluchoněmí ten smích doléhá až sem k nám my parkem jdem dvě ženy a než se odhodlám prvního slova najednou končí společná cesta takhle se trestá, neprávem trestá příští den jdeme parkem znova.
Minipohádky II.
Jakmile se Anička probudila, pila den,aby už byl večer. Večer se choulilaž na samém konci sklenice. Anička jej vyklopila, otřela jej do cípu zástěrya utíkala s ním k rybníku. Utrhla z oblohy měsíc a kousek ho vymačkala do vody,přidala pár hvězd, utrhla rákos a míchala, míchala a míchala.
Markétko, chci ti říct
Jsi múzou básníkaco přichází když nemámáš ústa jako břita pro mne přece němáMáš víčka plná perela řasy jako sluhyco dnem i nocí střežískleněnky z duhyA když se na mě dívášjsem mládě, hloupé ptáčeje šťastné když jsi blízkovšak někde v hloubi pláče.
Markétko, chci ti říct I.
když se loď potápívesele hrajíhladina čeří sea voda pěnímotory smaží senaděje tajíbyla loďvelká loďnajednou není
pračka
SVĚT JE OBROVSKÁ PRAČKA
A LIDI MOKRÉ PRÁDLO V KOŠI,
KTERÉ ZAPOMNĚL NĚKDO POVĚSIT.