Písmák S její kapkou v srdci
Vkročila na prašnou cestu směřující knízkému velmi nevzhlednému domu. Obraz naskytující se jejímu zraku, zbarvený díky pouštnímu písku do oranžova, naznačoval nuzné poměry zdejšího okolí. Zápach přesládlých jablek a otravné bzučení much podtrhoval zvláštní atmosféru, která na tomto místě panovala. Po dvou zdeseti kroků ji zastavil nutkavý pocit rozhlédnout se po onom zapomenutém místě.
S tebou, s ním ...
objevíš se vmém životě
noční vánek, otřel se jí o záda
vždy tiše, nepozorovaně
nedala na sobě nic znát, pevně ho objala
Proč tak sám?
Vím, že jsi zase tam. Kde jinde, že. Nemusím tě ani vidět. Mám tu scénu před očima.
Takhle večer...
Slyšela jsem volat ducha,
Ty o tom však nemáš tucha.
Vyprávěl mi historku,
o botě a o dvorku.
Dívka
Seděla dívka, seděla tiše,
bála se dotknouti měkkého plyše.
Seděla dívka, lehce se kývala,
veselou píseň dokola zpívala.
Jen na chvíli...
Je den jako každý jiný vtomto roce, jenže během toho dnešního se stala jedna nepatrná změna, která narušila zaběhnutý stereotyp nudně plynoucích dnů. Asi tak kolem desáté hodiny ranní začal padat měkký, nevinný a tolik studivý sníh, ten obávaný nepřítel řidičů a věrný kamarád lidské smečky lačnící po jeho pádu znebes dolů na zelenou zem. Na zem, která dává toliko a přece se jí, za péči o její nevěrné ovečky, nikdo neodvděčí. Sníh padal a uspával tu zelenou naši matku, nic nebral na nikoho ohledy, pouze padal, létal, sem tam dělal piruety a neslyšně přistával do černých kabátů lidské společnosti.