Buněčná dramata
Běžím. Zmocňuje se mě panika a kdybych dýchala, určitě ani Amazonský prales nestačí pokrýt moji spotřebu kyslíku. Na dýchání ovšem nemám podjednotku. Ani na hysterický řev a pláč.
Nenápadné vykradení jedné známé písně
Krev mi buší ve spáncích. Obličej mám stažený v křeči, srce jakoby mělo každou chvíli vyletět z hrudníku. Skoro nemůžu dýchat - je to zvláštní, normálně už v tomhle stavu chytám panický záchvat, dnes ale ne. Nedostatek kyslíku tak nějak sedí v tomu všemu.
Kam se hrabe ježibaba...
Pojďte blíže, milé děti, pěkně se usaďte, do ruky vemte pop corn, mrkev, lízátko, cigáro, chlast či jinou vaši oblíbenou filmovou žužlárnu a hezky poslušně poslouchtejte. Povím vám dnes totiž pohádku o zlovolné dráze - NFkappaB.
Je tomu již dávno, co se tato dráha zrodila, snad jako hrátka sobeckých genů, snad jako experiment, který měl původně chránit naše armády buněk před zbytečnými ztrátami, leč mírně se nezdrařil - to ani ti nejmoudřejší neví. Každopádně dnes nám v buňkách řádí, aniž bychom o tom měli většinu času byť jen potuchy, zlovolný transkripční faktor NFkappaB.
Trocha cestování časem
S obligátní otázkou "Tak kdo to dneska bude. " prolistuju skripta. Chvilku přemýšlím, než konečně vyberu. Otevírám skříň a vybírám správné oblečení.
Trocha chemického prznění
Při kecech o chemické erotice mé otrávení dosáhlo trojného bodu, a já po chvilce rozmýšlení, kterou křivkou se dát, jsem se nakonec rozhodla vypařit, držena na místě jen slabými Van der Waalsovými silami. Pan doktor svým pohledem značně podchladil a stlačil, až jsem měla chvíli strach, že zkapalním. Když už jsem začala litovat, že jsem se radši nedala na sublimaci, stoupla tenze par natolik, že se vyrovnala barometrickému tlaku a já jsem konečně měla volnou cestu ven. Opouštěje budovu staré přírodovědy jsem se dala na pochod homogenním městem, hledaje heterogenitu v podobě lavičky, kde bych si mohla ubalit cigáro a vnést tak do svých plic trochu viru mozaiky tabáku, kterým bych následně mohla nakazit celou řadu rostlin.
Vrchol únavy
Zoufale neutrální ženský hlas říká "zastávka Venhudova". Vysoký tmavovlasý kluk vedle mě se neochotně zvedne - asi mu není dvakrát po chuti vstávat a pouštět mě ven z šaliny. Ani já koneckonců nadšením zrovna nevyskakuju. Prokličkuju mezi lidma a zhroutím se ze schodů ven.
Báseň o psylliu
Vžaludku tě něco tíží,
zvracet ty chceš bez potíží.
Prst vkrku tě nepročistí,
psyllium to všechno jistí.
Pohádka o statečném hormonu
Žil byl, kdysi kdesi, za sedmero krčními a dvanáctero hrudními obratli jeden mladý hormon. Byl to velmi statečný hormon, rád působil na buňky přímo a měl nekompromisní, steroidní povahu. A tento mladý hormon si jednoho dne řekl: „Už mě to doma vendokrinní žláze nebaví, vydám se obkouknout organismus. Třeba někde dostanu receptor za ženu a půl buňky ktomu.