Pomsta někdy trpce chutná...

Alkména seděla opřená o strom na kraji lesa a vyhlížela další rodící se den. Ačkoli slunce teprve vyšlo zpoza vzdálených hor, jeho paprsky jí už začaly píchat na tvářích. Vlahý ranní vzduch pomalu těžknul. Už od chvíle, co jí nějaká neposedná veverka vzbudila ze sna šiškou do hlavy, vymýšlela plán, jak nepozorovaně proklouznout do města Sardonu.