Písmák Čekáme
tvoje modrá
je trochu do šeda
jak odražená od skla
svítáš mi
Zdálo se mi
Dnes zdálo se mi, že mi ze žil
namísto krve cáká hrůza.
Dnes zdálo se mi, že jsem nežil.
Jaká to milá, noční múza.
Provinilá
jsou dny
kdy chci spočítat
všechna tvá nadechnutí
a ty stojíš
Žárovky
po dešti nejvíc toužím
večer
když pálí žárovky
tehdy mi z úst
Jitrocel
rána krvavých nocí
hojíme v slzách
z kalichů kontryhelu
pod akordy drobných krůčků
Aleje
verše jsou prázdné
aleje za vesnicí
zkroucené kmeny lip
hrbatá legata
Otisky
na stěně za obrazem
zvolna chladne
zkřehlé teplo
to poslední
Staccata
v dlaních tisknu tu chvíli
než zatemníš
rozsvícená okna
pálící v očích
Doteky
bolavé sny
se vrtí na polštáři
pod kterým skrývám
naše doteky
Uspávací
už padla tma
přes denní záři vroucí
ta chvíle po níž touží samota
už padla tma
Přítmí
přítmí má nejasné obrysy
těžko se dotknout
třesoucíma rukama
mapy stínů
Dekagramy
Cherubín
Mám zkusit utéct svému stínu.
Být čistý jako cherubín.
Raději spustou zemí splynu…
Sen
vykopával ostatky
províněnný sen
a za rohem
kam ani lampy nedosvítí
Na zádech
ulicí krouží slastný vzdech
to lodě brázdí lůna panen
i smrt v rozkoši na zádech
křičí - již k boji nepovstanem.
Potkani
tak jako potkani zahnaní do kouta
v strachu a panice vrhám se na žíly.
A teď - sám od sebe snažím se odpoutat.
Promáčen krví svou
Kněz
dnes dávné šrámy obzvlášť pálí
dnes dávné jizvy krvácí
a kněz.
předvádí rituály.
Druhý dech
já duši měl poněkud vratkou
o volných chvílích dost jsem pil
a miloval se s kamarádkou
a každý groš jsem prokouřil
Kříž
květiny rozkvétají
jako pomníky padlých stromů
na pahorku
kde rozpustil jsem kříž
Klopýtání
počítej do pěti
a s vydechnutím
otiskni střepy rozbitých srdcí
do papíru
V ulicích
v náprsní kapse
nosím si víc než dost
pruhovaných významů
a kolem spletených vlasů
Řeka
Je čas
rozlít šeď
do vod věčnosti
Poslední minci nepropít.
Soukolí
Zhyňte.
Ozubení démoni
když klín vám v soukolí
dr-ko-tá
Po tmě
po tmě vylézají slova
ze skulin věčnosti
aby chaoticky narážela
do poblikávajících myšlenek
Vojcek
Mé stromy dávno nejsou skvosty.
Strach nadějí bez hranic.
Jsem Vojcek.
Můj smysl je stejně prostý,
Kruhy
můj křik
porostl mechem
když rozbíjel jsem svoji tvář
chvíli slanými
283
každý večer čekám
na salvy vzpomínek
a tisíce očí
schovávám do vitrín
Mrakodrap
každý večer krví vzkvéta
kolem srdce těsný drát
další těžká cigareta
plíce pořád nechcou vzdát.
Nemocný
zasel jsem zrnka nejistoty
do nočních parků
a čekám kdy vyrostou
stromy odpovědí
Zamlžená
jako mrak co spadl z nebe
a rozlil se do lesů
slunce nikdy není šedé.
jen dává stín
Střepy
už nikdy nemluv.
křičím, když chrlím krev
z úst plných střepů
chci spolykat
Provazy
rozhodil jsem stíny
do lánu pampelišek
a slunečním provazem
omotal rez
Ticho
počítám do dvanácti
abych uklidnil šelmy
sápající se po mém srdci
z místa
Zimomřivá
vzdávám hold
všem smeknutým kloboukům
pod široplání
zítřejších cest
Neopilý
dnes večer mi nějak došly sílyje uražená moje šeď. sám sebou jsem dnes neopilý,a přesto dál se točí svět.
Samorost
dnes jsem se nasmál do sytosti
jaký jsem trapný samorost
avůl, kterého hlavní ctností
je snad jen jeho ubohost.
Utopie
Už chápu proč v den unylý
s přáteli pivo piji.
I Heidegger byl opilý
falešnou utopií.
Nežití
Tvůrčí cit vedl mě až ke zdi hřbitovaKde jsem se nadýchal zbožného nežitíDnes už je má věta na pomník hotová-Z nektaru života, bylo mu na blití. -.
Patníky
minuty prázdného ticha
jsou kývající se patníky
vrytmu postižených alikvót
světy se točí vkruzích
Trůn
Už zase slyším známá slova
Už zase vidím světy stromů
Skončila píseň nehotová
A duše letí zpátky domů
Na Měsíc
Když na rtech zhynul krutý mráz,
ve tmě jsem myslel na Měsíc.
Čas kolem slídí, či spí vnás.
Je všedi všechno nebo nic.
Na talíři
Pět koblih sedí na talířiNehybně, jako lístky květuJen cukr, který včely víříUlehá na tvém parapetuA opakují jednu větuMí z mládí vzešlí netopýřiŽe v hlavním bodě možných světůPět koblih sedí na talíři.
Mým údělem je chodit zpátky
Mým údělem je chodit zpátky
A vzdát se samých – možná, snad
Strkat svou hlavu do oprátky
A neustále prohrávat
Od severu!
Kapitán se vzdal svých dětí
Není plavby bez obětí
A teď křičí – „Změna směru.
Příď co nejdál od severu. “.
Kupředu!
Dnes večer, někdy po výbuchu sopky, ničícím poslední zbytky mé osobnosti, jsem cítil chlad od nohou. Mrazivý sníh prolézal děravými botami mezi prsty a ovíjel se kolem kotníků, jež stahoval jako hroznýš ve smrtelné křeči. Omrzlou tvář zahřívaly horké slzy, prokousávající si cestu po zmodralé kůži. (To bylo, když jsem procházel pod tvým oknem, zahaleným neprostupnou mlhou bílých záclon).
Zbytečné
Přijde mi zbytečné, drápat se do výše
Zvláště když v láhvi mi zbyla jen trocha
Jen občas prozření v oči mi vepíše
Že já jsem kulatý… a Země plochá.
Vydechnutí
Po kapsách nosím cigarety
Mé ruce kryje šedá sněť
A vhlavě chodím na výlety
Po cestách, jež znám nazpaměť
Odlet
Noční stíny neznají čas. Přicházejí ze své zlovůle. Teď. Na koho dnes zapůsobí.
Sousoší
za smíchem vylámaných zubů
zahnívají dětské hlasy
a umírající stromy
symboly majestátu
Sedmilhář
Slova jsou prázdných lahví zátky
Tak budem tiše ruku vruce
Divocí psi se řítí zpátky
Krvavá bude revoluce
Zrození
snažím se utopit
freudova básníka
pod hladinou fantazie
která mi omývá kotníky
Hranice
opilí chrousti vhlavě
svými nárazy drolí
popraskanou omítku
a jejich rozmlácené hlavy
Doma
Nevím proč mám rád jiné světykde srdce sténá, křičí - DOST. Proč musím být tak plnoletý. Na pomník stavět svoji zlost. Nevím proč mám rád sny bez tváříProč vedu válku s nadějíNež probouzet se v zlaté zářiNad ránem usnu radějiNevím proč mám rád pocit vinyKdyž podél řeky hledám brodMám strach.
Daleko
stáhl jsem slunce
branou srdečních chlopní
do světa kruhů
a ono vystřelilo khladině
Bytí a čas
Na oválné roviněMá slovo prázdné zněníVe vesmírné tóniněJá jsemA čas není.
Vlak
Zblázním se. Zblázním se v tom vlaku šílenství. Už není ani kam uhnout. Tolik lidí.
Oklikou
Mezi řádky divné zvěsti
Sám sedím na druhém schodu
Ve skle rýhy od bolesti
Rudé řeky bez důvodu
Tání
Papírová loď je
Trochu od bláta
Hladina se bouří
Vrybím zpěvu
V křovinách
Úsměvy skryté vkřovinách
Zbité představou šelem
Ze snů uniká hvězdný prach
Jak potkávám se na cestách
Chrám
Ve skle se třpytí bájný chrám
Obklopen haldou sněhu
Tři barvy světa poznávám
Vmístě setkání břehů
Antarktida
Ten pohled snících zvědů
Ten spor jež nedovedu
Kaleji sbílými kříži
Neb kzemi věčného ledu
Oceán
Modravý oceán
Obehnán bílou zdí
Znavený vodopád
Kde tóny nedozní
Krůpěje
Krvavé krůpěje
Počítám pozpátku
Lavice naděje
Když hledám oprátku
Naopak
Změnil jsem se lásko
Tak jak si to chtěla
Dřív si byla kouskem
Teď – si vdáli celá.
V Parku
Ďáblovy vidleZapíchnuté v hnojiPod sluncem vynikají stínyPrázdné postavyVšude okoloOči mají pachuť zlataKdyž vítr odhání iluzeA kůže zvolna hrubneOkna se vysmívají pochybnostemAž se rozpohybují všechny statické obrazyMožná porozumím valícím se kolůmVítr je bratrem nožeA slunce otcem květinMiluji květinyA slunce je daleko.
Slunečnice
O něco smutnější než včeraA veselejší než zítraMoje sinusoidaJe zvrácená slunečnicePnoucí se za mihotavým plaménkemTemnotySedmikrásky jsou něžnéKdyž hladí raněné zvířeNěkteré řeky jsou slanéJsem. smutnější.
Zítra?
Jako pára, jež se houpáVe svém provizorním koutuMůže to být trochu zvláštníChvíli klesá, chvíli stoupáKdyž pohrdá svojí záštíMizí v kouzle dórských sloupůJako ptáci, jež se vznášíV paralelách jiných světůKaždý z nich se trochu hledáKdyž se z jeho křídel prášíMezi křehké větve sedáUnavený z dlouhých letůJako strom, jež se vyvracíBez pomoci cizích steskůMezi vlastní slzy padáNeb se jeho statnost ztrácíSladce zívá jeho zradaMatnou barvou jasných leskůJako voda, která mizíV propadlišti čirých zlomůKdyž okusí slanost moříSama sobě zdá se cizíJakmile se hráze boříProniká do vlastních domůJako láska, která zoufáNad vadnutím rudých květůPo iluzi tiše voláV sebe sama marně doufáJednou vcelku, jindy zpolaMarně hledá vlastní větuJako naděj, která sténáV neustálém skřeku dravčímOheň vzývá, vodě spíláJak je špínou pročištěnaKam odchází naše sílaKdyž staneme před popravčím.
Nad Koly
Nad koly stojím a sleduji životVidím jak všechno bezprostředně mizíTělo se třese, dlouhodobý pivotI známé náhle jeví se jak cizíNad koly hloubám v tmavě bílém jasuKdyž oči náhle neproniknou tmouPrazvláštní nádech zvrácenosti časuPohled přes špínuUsedlou.
Setkání
Uprostřed pěšiny ustrnu s nadějí
Drze si dovolím říci: „Já doufám. “
Mé pevné základy tvrdě se zachvějí
Oslepen promáčen, tiše si zoufám
Chtěl bych
Duše. Toť mé skromné jmění
Neznáš moje utrpení.
Samota toť láska má
Nicota.
Vracím se
Nadávky nehalí
Zrovna mou mysl
Když v slzách života
Nacházím smysl
Stále
Myslel jsem že se probírám
ale vše je jako dřív
temnota se prolíná
s mou vlastní realitou
Na hladině
Vlasů míň a v očích nic
Než smutek nosím
Bílá barva prázdných skic
Smutek za rákosím
Dehet
Dehet
To mazlavé svinstvo
Lepí moje plíce
Do odporného slizu
Nikdy sem si nepřál
Nikdy sem si nepřál
Létat jako pták
Nikdy sem si nepřál
Na svých nohách stát
Kalužemi
S přibývajícím časem
Se cítím chladnější
Jednodušší
A šedivější
Dokud
Struny se chvějí
Ruce se třesou
Tóny jež znějí
Mou váhu neunesou
Hledám
Hledám svou duši
A tiše překračuji hroby
Vidím ten pomník
Jež smutnì a bez ozdoby
Bariéra
Psychopatický šílenec
s paranoiou místo mozku
obezděný cihlami
životních zkušeností.
Už vím
Mé tělo je sten létavic
Když se svým srdcem páchám sliby
Má duše je jen krmě rybí.
Rozum si snívá bez hranic…
Magor
Prý se říká že jsem magor
A tak se belhám pro pomoc
Do davu naděje
A doufám…
Popravčí
Je chladno
Proč bych se jinak tolik třásl.
Choulím se do své modré košile
Proč mi ji sakra dali tak velkou.
Moje básně
Ach moje básně – týdny zítřků
A láska – toť krev na dlaních
Až jemným slovem zhasím svíčku
Zaslechnu plakat vlastní smích
Podléhám
Podléhám jedné zmých neřestí
Usedám kdalšímu vínu
Číslo na starcově zápěstí
Káže ať svobodně hynu.
Poslední chvíle
Vhlavě pár nesmyslů o spáse světa
Už ani nevím kolik mi je let
Vkapsách jen díry a po lásce veta
Duše bez víry a srdce jak led
Na zemi
Dva páry záclon na duši
A rozum který netuší
Když srdce létá pod nebem
Měním si červen za leden
Káva
Nad ranní kávou
kouřím si cigarety.
Nad ranní kávou
vzpomínám jak před lety,
Lence
Záminka pocitů
Nutí mou hlavu stonat
Schovaný vúkrytu
Svou duší zemi orat
Čtyřlístek
Před startem závodu
Svoboda národu
Pro lásku pro štěstí
Sevřít mír do pěstí
Vítání občánků
Nahořklou lítost pod víčky,
skryjme před těmi človíčky.
Neb pokud slza proteče,
uvidí pravdu.
Nemohu se dočkat
Stisknu ti bříško
jako nevinné plyšové hračce,
zjejíhož zběsilého psychopatického smíchu
propadám šílenství.
Vězeň
Jsem vězeň své vlastní osobnosti
a úsměvy bílých plášťů
jsou kruté drogy
Tak jako mříže…
Pro lásku...
Tvá křehká duše zpapíru,
nadšeně touží po míru.
Však když ji oči nevidí,
bez srdce střílí do lidí.
Rozumíš...
Má duše utíká
do mrzkých hloupých frází.
Do vraků zatíká,
a vlny lodí hází.
Sním
Ještě stále sním svůj sen,
neb zapomínám stěží.
Když myslím na tvé jméno jmen,
rozum je pláčem omámen
Osude
Za život si nechtěl nic.
Jen,
jednu pouhou splátku.
Teď trochu lásky,
První sníh
První sníh smývá
poslední slzy.
Možná moc pozdě,
možná. moc brzy.
Tanec
Štíhlounká dáma
a smutný pán
parketem ženou
tanec svůj kvám.
Naslouchám
Naslouchám větru,
jak říká tiše –
tvůj život přeci
není jen klišé.
Moje žití
Poslední dobou hledám žití.
Smysl a význam zašlých dnů.
Víno – ty moje věrné pití,
vnocích jak ztemných románů…
Dopis
Proč smutníte, prosím vás.
Máte vsrdci dírku.
Místo vášně přišly vám
Zas,
Zablesknutí
Nevinné zablesknutí
vzalo mi duši,
ač mi to sluší
nucen jsem kzalehnutí.
Sůl ve víně
Tichoučká slovíčka
mého smutku,
neslyšíš zpod víčka
dobrých skutků.
Zapomenutý cit
Mé city klečí,
potichu brečí,
zatímco zpívám,
skrývaje,
Marná láska
Hledíc na dráhu,
na srdci dlahu,
marný lék na smutnou lásku,
teď zpoza prahů,
V zajetí ironie
Vzajetí ironie,
ležíme na zemi,
vdušičce,
která hnije,
Příliš se nelekej
Příliš se nelekej cizích světů,
znichž různá hudba se ozývá,
jako když vidíš tolik květů,
každý znich jiný hmyz obývá.
Doby
Už mám dost těch politických závarů,
prvním vlakem zajedu si do varů.
Tam si koupím nějáký nový doklady,
snad na to nepřijdou naše úřady.
Rozchod
Sedím tu sám nad sklenkou vína,
po něm se lépe zapomíná.
A když dostanu vzpomínku,
která bude stát za zmínku,
Recidiva
Já v dnešní době,
snadno sedám k pívu,
neb vmojí duši,
cítím recidivu.
Tyran
Kráčel jednou hloupý psík,
temnou ulicí,
náhle nabídl mu muž,
párek s hořčicí.
Slyšení
Dnes v noci jsem měl slyšení,
slyšel jsem hadí syčení.
Had, ten když syčí, tak si zpívá,
pro milovníka.
Nikdy víc.
Jdu kolem pole, kde se lámou klasy.
A jako zámek na očích jsou řasy
a vím, že tě nezískám.
Ajak tak kráčím po mokrý zemi,