Písmák Můj chrup, můj boj.
Krátce po mém narození se matčiny slzy štěstí změnily v hysterický pláč. Proč nemůžu mít normální dítě, vykřikovala. Nejdříve sváděla vinu na vadné spermie otce mého, později na toho svého, prý za to můžou nějaké geny, tloukla pěstí do zdi a pak vyčerpáním usnula. Já byla baculaté mimino, jenže jsem měla ve spodní čelisti tři špičaté zuby a doktor říkal, že to jsou jediné zuby, které kdy budu mít, a kvůli vadě dásně, již nazval cizím jménem, mi nebudou kolegové lékaři schopní udělat protézu.
Tělocvik. Ářka.
V dámské šatně, ne, v šatně holčičí, vždyť jednoho červnovného dne, kdy se tam ocitly naposledy, jim nebylo více než patnáct, to se o nějakých dámách nedá ještě hovořit, zkrátka přesně tam to bylo, tam se mísil pach potu a laciných deodorantů, tam docházelo k zouvání bot, zánovních sedmatřicítek, tam dvakrát týdně padal dotaz, zda někdo nemá gumičku navíc. Klika občas vypadávala, stávalo se, že dívka, která se během hodiny tělocviku odběhla vysmrkat, mohla žmoulat kapesník až do zvonění, neboť zoufalé bouchání nikdo neslyšel. Línější a bystřejší nebouchaly záměrně, listovaly pak v časopisech nebo si zkoušely, jak jim padne spolužaččina nová sukně. Stěny pokryté nápisy, stěny přemalovány nabílo, nové nápisy, stěny přemlovány nažluto.