Písmák Jámy
Některé jámy jsou tady proto,
aby zůstaly nenaplněny.
Jsou zde tedy za účelem,
aby upravily směr kolemjdoucím
Malá černá víla III
Jako ty schody, schody, co nikam nevedou,Jako ta slova, slova, co tě podvedou,Jako ty slzy, slzy, co tě dusí,Jako ty činy, činy, co stát se musí. Tak zhasne den, padne noc. Stíny budou plout, srdce bít,Upíři se plížit, tvou krev pít,Oči budou plakat, svět se chvět,Ta černá víla navrátí se zpět. Ve tmě se toulat, ulicemi Bolu,Nesednout víc u jediného stolu,Na velké hranici budem pak hořet,Duše se topí ve Zradě moře,Vzpomínky z hlíny povstanou,Oči se zavřou, nevzplanou.
Malá černá víla II
Jako ty teplé, teplé, krásné oči,Jako to léto, léto, které jednou skončí,Jako to štěně, štěně, co se chvěje,Jako ten plamen, v srdci co nás hřeje. Tak i štěstí pomine a bude noc. Blýskat se bude z nebe, země chvět,Syčet bude síra, spousta běd,Krysy budou pištět, lesy hnít,V noci bezesné zase budu bdít. V blátě se topit, v poušti schnout,Noční můry vidět povstanout.
Pocit
Vidíš ten měsíc. Cítíš ten vítr vát. Cítíš ten pocit. Co za zvláštnost pluje touto nocí.
Vina vína?
Při lahvi vína
se ptám:
"V čem je čí vina. "
Ruku's mi odstrčila
Malá černá víla
Jako ta černá, černá malá víla,Jako ta bolest, bolest, co mi způsobila,Jako ten život, život, co si nosím,Jako ta láska, láska, co nás kosí. Tak i noc pomine, bude den. Stromy se budou zelenat, květy kvést,Děti se budou smát a já též,Ptáci budou zpívat, lesy pět,O té černé víle radši nevědět. V louce se koupat, v dešti tancovatA černé můry v hlíně pochovat.
Obyčejný den
Slunce zase pálí jako samotné peklo, žár se odráží od asfaltu do tvý tváře, lidi tě míjej', prohlížíš si je zpoza černých brýlí a připadaj' ti divný, spěchaj', chvátaj' vod někad někam. Ve rtech žmouláš svou poslední cigaretu, nervózně si odplivneš, o čem se bavěj' . Nevíš. Připadaj ti jako němý, šedý stíny, míhaj' se kolem, kašlou na tebe, jenom ty dveře, co tě volaj' aby ses skryl v jejich šeru.
Pláč
Sedl si na lavici, v očích zvláštní prázdno, hleděl před sebe, jakoby tam něco bylo, někdo prošel kolem a on začal plakat. Ne však slzami, pod sklopenými víčky se mu zaleskly ledové krystalky, pálily ho a šířil se z nich štiplavý mráz. Nevěděli, že pláče, nedíval se na ně a do očí upřených k prašné zemi, či zavřených snad, mu nikdo neviděl, cítili však ten chlad. Dívali se na něj, jak tam tak šli kolem.
Potkal jsem Ďábla
Potkal jsem Ďábla, když jsem šel cestou za tebou, seděl pod stromem a kouřil, bylo horko a on seděl ve stínu, v ruce měl jablko a na zemi hůl. Podíval se na mně a já věděl, že ON mě zná. Mrknul očima a řekl: "Bratře," jeho hlas byl jasný a hebký jako samet, nebál jsem se, "čekám tu na tebe. " A já věděl, sedl jsem si k němu, podal mi dýmku a já kouřil, tabák byl hladký a já dýchal jeho kouř, nebál jsem se, věděl jsem, že není zlý, dívali jsme se do polí, bylo horko, ale seděl ve stínu toho stromu, který byl starý, mlčeli jsme, jenom jsme kouřili tu jeho dýmku.