Písmák Jsi
Jsi.
Naděje mě vzdálená
Na světě osamocená
Bez lásky zbytečná,
Přitažlivost hříchu
Přitažlivost hříchu
Sen o té věčné
Vrásky bez smíchu
Rány jen sečné
láska
Co znamená milovat. Obyčejné slovo, plné dalších.
Touha. Bolest.
Teorie psaní
Škrábající po papíře, zanechává jemnou černou stopu, zpívá. Snaží se o něco, čeho nejde dosáhnout. Snaží se zapsat slova, krutá, nelítostná, slova, která nejdou vyjádřit. Potí se úsilím.
texty písní
…Vbalírně doutníků předčítám už léta…
Toulám se. Něco mi schází a nechce se mi spát…
Valí se smetí z malých dětí
A pomíjivost života jak smítka voku…
nikdy....
Nikdy nepochopím nedůležitost nesmyslných slov, která jen proběhnou mým světem. Letem si běží vdáli a smetou každou myšlenku, jež mému jménu nepřísluší. Nerozliším jejich rozměr zdaleka ne tak mohutný jako slast zprávě chycené hvězdy. .
otazník
Nikdy nikdo neměl otazníky rád,
však co dělat když chci se tázat.
postavit těch pár slov jak já mám,
aniž bych bych neurazil tebe ani sebe sám.
Poutník
Ve stínu květů poutník spal,
a jeho sen se písni podobal.
Ve víru noci tančil on zas,
když uslyšel překrásný květů hlas.
důsledek
Každý čin svou odpověď má,
Akce a reakce se rovná.
Když hlava bolí a srdce tíží,
Nic nezůstane bez potíží.
múza
Múzou políbena,
Cítí se být žena,
Jež srdce kpotěše druhých má,
Jež lásku svou ku pomoci dá,
boj s papírem
Na stole leží prázdný papír a já se potichu ptám proč stále tak nepřejícně ječí celému světu svá nenapsaná slova, jež nikdy slyšena natož psána býti nemají. Tužka, jakožto nástroj mé spásy, nechce zvednout své krásné tělo aby snad újmy neutrpěla či nazapomnela své krásy zář. Neúprosně tak bičovány jsou mé uši protože nedokáži vyjádřit pocity své duše, které se jako zrnka máku na vahách emocí mění vhrachové lusky a zpět. Však proto barva, proto štětec, ty mne vysvobodí zté komnaty utrpení, jež papírovou smyčkou zamčena jest na sedm západů.
Moudrost
Ač mlád, přeci jen se vypravil vstříc osudu. Nevěděl, co ho čeká ani jak moc silné to bude, ale věděl, že nikdy nedojde konci své cesty. Věděl, že jeho cesta poznání je delší než jeho život a přesto, ač mladou hlavou zatížen, vykročil skokem dalekým jako několik mil.
zahradní domeček
Na tom kopci omotaném tichem pavučin, stojí starý trouchnivějící zahradní domek a vněm. vněm ještě starší pán. Tvář bledá, oči temné, rty každou chvíli připraveny zvednout se a kousnout. Pán stojí vtmavém hávu sám na rohu domku a vpravé ruce hák.
zbytek (co nás občas napadlo)
„ Vcelém domě bylo slyšet ticho“
Liščí genom
František zAsisi kráčí tmou
Halí svou tvář bezejmennou