Písmák Mám depku
Mám depku
Takovou tu ctnostnou
kdy pohled topím
na dně sklenky červeného vína
XI. Lucie znovu za hranicemi
Lucie znovu za hranicemi
Lucka si vztah s Marcem užívala. Přes jeho občasné excesy a hádky se do něj zamilovávala a dokonce se u ní začal dostavovat pocit, že je to ten pravý muž pro život, že by s ním možná uměla zestárnout. Marco ji dokázal rozesmát, dokázal ji překvapit a neustále posouval hranice Lucčiných možností a představ o životě. V milostné rovině poznala Lucka polohy a pomůcky, o kterých vůbec netušila, že existují a v tom osobním se dokonce dopracovala toho, že s Marcem skočila z letadla padákem.
X. Jak Zdeněk překonal hranice
Jak Zdeněk překonal hranice
Zdeněk byl změnou režimu a porevolučním děním poměrně zaskočený. Strašně rychle vše kolem něj utíkalo, každým dnem bylo něco nového, něco jinak a on zatím ničemu nerozuměl a nebyl si jistý, zda se mu jeho nová vlast líbí. Měnil se svět okolo něj, měnili se lidé a i cíle v práci najednou byly jiné. Místo najetých kilometrů a vypravených vlaků se začínaly řešit peníze, náklady a lidé.
IX. Marco vs. Edwin
IX·Marco versus Edwin
Život v Rakousku byl pro Lucii ze začátku jako z pohádky. Všechno ji jakýmsi zázračným způsobem vycházelo, čím dál tím více se jí zamlouvala Vídeň a čím dál více měla raději všechno, co k jejímu novému životu patřilo. Až ze začátku roku 1990 došlo k prvním výkyvům v doposud bezchybném, ilegálním, životě.
Do nového roku vstupovala Lucie již jako čerstvě zadaná.
VIII. Profesor
VIII·Profesor
Zprávy o dění v Československu samozřejmě pronikly i do Rakouska, ale Lucka jim nevěnovala mnoho pozornosti. Částečně proto, že nevěřila tomu, že se opravdu něco změní a režim padne a částečně proto, že ji to v dané chvíli moc nezajímalo. Lucka byla šťastná a politickou situaci kolem sebe moc nevnímala, jen se maximálně snažila prožívat to, co jí život ve Vídni přinášel.
Jediné, co ji v daný čas trápilo, byl její osobní život, který se vůbec nikam neposouval.
VII. Revoluce podle Zdeňka
VII·Revoluce podle Zdeňka
Najednou to přišlo. Velká změna vtrhla do Československa a vše to odstartoval sedmnáctý listopad. Sedmnáctý listopad nezačal ale jenom změnu politické situaci v našich zemích, ale také první vážnější problémy ve vztahu Zdeňka a Elišky.
Eliška byla mladá, zcela bez ambicí, zcela bez nějakého politického přesvědčen, kam ji osud zavál, tam šla a vždy s tím byla víceméně smířená.
VI. Liborova chvíle slávy
VI·Liborova chvíle slávy
Zatímco Lucka prožívala v Rakouskou doposud jedno z nejšťastnějších období svého života, v jejím pražském bytě to bylo přesně naopak. Vendula s Liborem se poměrně často hádali a nejobvyklejší příčinou hádky bylo právě jejich bydlení. Vendula chtěla bydlet v něčem větším, kam by si mohla pozvat přátele a nemusela se za byt stydět. Libor se jí snažil vysvětlit, že nechce zneužívat otce a žádat ho o byt, protože by to bylo proti dobrým mravům.
V. Životní štěstí
Životní štěstí
Zdeněk so devět let mladší Eliškou začal chodit. A protože Zdeněk byl člověk zásadový a jeho hlavní a neporušitelnou zásadou bylo – ze všeho, vco věřím, musím něco mít – začal tak trošku věřit na lásku, protože zní měl sex. Alespoň tak si to interpretoval. Dokonce ho napadlo, zda by měl Lucce odpustit ten útěk, protože bez něj by se sEliškou nepotkali, ale nakonec usoudil, že by neměl, a tak se na ni zlobil stejně jako tenkrát, když šla na potrat.
Romance
Byl to tichý večer
mlha se plazila po zemi
a my jsme stáli
pod umělou palmou
IV. Zdeněk hrdina
Zdeněk hrdina
Konec června byl pro Zdeňka poměrně zvláštní a hlavně nestandardní, což se mu samozřejmě nemohlo líbit. Zdeněk neměl rád změny a červen u něj odstartoval celou sérii změn a nových věcí v jeho životě. Nejhorší pro něj bylo, že dění kolem své osoby nebyl schopen vůbec uchopit a korigovat, natožpak předvídat a nějak se na něj připravit.
Byl poslední červnový pátek, když za ním přišel náměstek a oznámil mu, že u něj v kanceláři čeká nějaký pán od bezpečnosti, který by se Zdeňkem rád mluvil.
III. Cesta za snem
III. Cesta za snem
Lucka v životě nikdy moc o ničem nepřemýšlela. Kdyby ano, možná že by se chovala ještě lehkovážněji, než doposud. Musela by totiž získat pocit, že ji má osud rád a že se ji prostě nemůže nic stát.
II. Básničky pro Lucii
II. Básničky pro Lucii
Pro Zdeňka to byla krutá rána. „Co bys chtěla udělat. “ zasípal, stále ještě sedící na zemi.
I. Úvod
„Tu košili si neber, vypadáš vní strašně,“ řekla Zdeňkovi Lucie. Už chvíli z gauče pobaveně pozorovala, jak se lopotí před zrcadlem a snaží se upravit svůj sváteční oblek tak, aby vněm vypadal trochu ksvětu. Samo o sobě šlo dost obtížně, aby vtom obleku vypadal kdokoliv dobře. Ten oblek měl Zdeněk ještě od maturity a bylo to na něm poznat.
Maminčiny pohádky
Křivě křivé bývají úsměvy křivých
říká si, když po sté
uniká nočním světem domů za dcerou
Ladné křivky a trochu strachu
Utíkám
Utíkám
až na okraj tvého pláče
tam kde zapadá slunce
a vlci táhnoucí vyprahlou krajinou
Verše z prvního ročníku
Mezi verše zprvního ročníku
vplétám strach
co skrývali jsme pod peřinou
vždycky jsem říkal
Baníci z Handlové
Šedé mraky táhly noční oblohou
a modré oči přesně vědí
že za komunistů bylo líp
když holky odcházely z kolejí
Když odcházíš
Tak zase odcházíš,
a to jsme teprve vpůli první dekády.
Náš román se ještě nestihl dopsat
a už jsem ti vyblil celej život,
Václavova Budapešť
Vlasy jí voněly spálenou trávou
řekl by možná Václav
kdyby jí viděl
jak kráčí Budapeští
Tiše padá tma
Tiše padá tma na naše město
a nám za oknem ještě stále
žhne malá dušička vprázdném světě
Pamatuješ
Na židovském hřbitově
Židovský hřbitov
je asi dobré místo
na konec jedné lásky
i když mě pořád mrzí
Tam kde končí
Mám trošku obavu, že nejsi se mnou.
To když se sype sníh a padá,
až hluboko knohám, tam kde chvíle nejsou
o nic delší než tvoje přání.
Dopisy
Je zvláštní dostávat
dopisy a tvé fotky
zpláží, kostelů
a nebo jen tak
Novoroční
Pomalu zapadá sněhem
to všechno co se nám stalo
to všechno
co tiše nám závidí
Naše války
Gauč jsme rozdělili
na dva nezávislé státy
a teď
po sobě házíme slovy
Letokruhy
„Každý Brest má svou Barbaru,“
říkám si,
když stojím vprůchodu.
Prší,
Kéž by chtělo pršet
Nemusí pršet
stačí když naše touha kape
nám do snů
na které nemáme čas
Svázaná k posteli
Svázaná kposteli
při hudbě klarinetů
zpívala serenádu
o něco delší
Tvůj pohled
Zachytil jsem tvůj pohled
a ještě jednou
jej rozbil
až o nejhlubší dno
Člověk
Stáli jsme bosí
vtom malém altánku
a ten zvláštní muž
včerném
Rozednění
Možná
někdy ráno
když dlouho spím
ti připadám o něco smutnější
Nikotin
„Co ztebe jednou vyroste. “
říkávali mi,
říká,
když sedí na lavičce,
Dopis pro Tebe
Ahoj,
píši ti, protože si to dlužím,
protože už bych to možná
nikdy,
Svatba
Chtěl jsem tě
protože jsi byla tím
co jsem nikdy nemohl napsat
spálit a zapomenout
Naše slzy
Stát vprázdném bytě
a naposledy křičet do bílých stěn,
že bys nikdy neopustil
to, pro co dýcháš,
Na dno
Až večer zhasnu
nezapomeň mě objímat srdcem
až dlouho do noci
a šeptat
Vzpomínám. Vzpomínáš?
Vzpomínám.
Na to jak utíkalas po nocích
před tímto světem, kobjetí
konkrétních tváří
Přelet nad Evropou
Znát
všechna letiště tady toho kontinentu
a zpívat Pařížanům
při cestě zpět
Slunce nad Redutou
Vůně mandarinek
a dvě zkyslá mléka
již navždy připomínají tu chvíli
kdy poprvé jsem se bál
Naše slzy
Stát vprázdném bytě
a naposledy křičet do bílých stěn,
že bys nikdy neopustil
to, pro co dýcháš,
Letiště je daleko
Gotický Mnichov
a obloha
zníž trochu mrazí
přijde déšť
Pouliční
Po kapsách střípky štěstí
a vnáušnicích úsměv,
toulat se sVámi a denně vnímat
stovky emocí…
Až se vyškrábu nad obzor
Možná,
se ještě jednou vyškrábu nad obzor
a uslyším zpívat ptáky,
tvůj hlas
Mallorca
Šest milionů srdcí plakalo
ale přesto
vmoři se topily
poslední hvězdy našich vzpomínek
Zítra ráno
Být ještě o něco více tuctovým,
rozplynul bych se
vmlhu
a pak bych šeptal,
Na konečné zastávce
Cigaretový dým
na konečné zastávce
kde autobusy dávno
nestaví
Potápěči
Včera se začalo smrákat
a my
alespoň na chvíli byli jsme potápěči
vnašich tajných touhách
V tónech klavíru
Vtónech klavíru zněly
vlastní touhy a vůně kaváren
začínalo se smrákat
a štěstí si prý nekoupí
Stejné
Jizvy mizí
a svět z posledního dýchá
vždyť sama dobře víš
že nejspíše zítra
Sociální lyrika
Byla by to lyrika téměř sociální,
jen kdybych nevěděl…
Když ráno svítá a přichází den,
čte se literatura
Dohořívala cigareta
Dohořívala cigareta
…vzpomínky
kradou se pod víčka
tak jako tenkrát
Nedaleko od Londýna
Blízce a tiše
tam nedaleko
jen tři kilometry
od Londýna
Jižní Město
Byla jsi
nejsladší kávou vJižním Městě
a vtichých ránech
jsi zůstávala
Vtékat si pod víčka
Vtékat si pod víčka a slyšet,
tep vlastního srdce,
tam vzadu za rohem,
kde černoši hrají na flašinet
Podzimní
Podzimní slunce
pálilo
utopené ve vlastním pocitu
dokonalosti
Freedom
Večeřel
a dýchal na zrcadlo
poslouchaje o tom
že střepy z nás
Nedobytnost
Prý bývá ještě veselo
tam v Baru na náměstí
když vzpomínáš
na všechny své dávné lásky
Rozpustile rozpuštěná
Tikalas
ve všech mých vteřinách
a mně se ztrácel dech
v oblaku z cigaret
Chvíle intimity
Držím teď sám
hodinu ticha
za tragicky zesnulou
smsku
Až vyjde slunce
Zatáhla se obloha,
našich proseb
a pršely hvězdy
pro štěstí hrdinů
Rozednění
Píši ti do tváře
všechny své smutky
a ač jsem příliš drzý
zkouším tvou věrnost
Mezi řádky
Objímal jsem tě,
zkreslený pocitem viny
a hledal
zámek a daleké cesty
Nikdy nezapomenout
Ještě občas vzpomínám
na noční cesty
zasněženým městem
kolem kavárny
paní Nováková
Zády ke slunci
Vítr
rozfoukal poslední listí
tohoto podzimu
Snad alespoň v básních
Snad alespoň vbásních
mohou rty líbat sklenku vína
a nechat smáčet dávné hříchy klaunů mořem
pak vzáři slunce
Něco o tom ví
Poprvé
přiznáváš všechny své nevěry
zbaběle
před sebou samým
Vyrovnaná žena
Včera tiše vyprávěla
o všech těch
co ji zabili
ti všichni prodejci štěstí
Bylo to tak trochu zvláštní
Bylo to
tak trochu zvláštní
cigarety
odlesky neónů
Vyšlo slunce
Mezi námi rozprostřel se stín,
naposled chvíli přemýšlím,
jak je to krásné.
Byla jsi víc, než můžu říct,
Písně milenců
Slané slzy moře
ukryté hluboko pod písek
pálily
jak vlny narážející do skal
Kniha mého skutečného života
Až jednou přijdeš mi říct,
že naše láska uvadá,
nebudu se zlobit
a nebudu dělat žárlivé scény,
Básnická
Občas tě vídám
jak stojíš
na mostě
tam za posledním koutem
Ulice Fráni Šrámka
Stáli jsme
až úplně na rohu
vulici Fráni Šrámka
tam kde se setkávají
Anonymní bubny
Nejvíce vždy bolí
první setkání
sgilotinou.
A tak ještě stále
Uspěšně
Pamatuješ
na dlouhé procházky
cigaretovým městem
kdy noční bary
Za dveřmi klíčil strach
Za dveřmi klíčil strach
z nepoznaného
a my
mezi tři lahve s prošlým mlékem
Poezie proti slzám
Poezií proti slzám,
říkám si nad první dnešní
černou kávou
střemi cukry.
Déšť
Ulice vymřela a déšť
nesmyje viny pod polštář
to jen to stýskání
smyšlenkou na tebe
Jestli budeš chtít
„Jestli budeš chtít,
budu ráda,“
šeptalas mi do rtů
a já chtěl
Stíny andělů
Bylo mi smutno,
když stál jsem tváří vtvář andělovi
a on šeptal,
že jednou,
Touha po věčnosti
Čím to je, že člověk zapomíná
jména prvních lásek,
co do snů mu vchází
jednou pro vždy
Věčná
Dnes brzy ráno
zase tak trochu opojen
svou vlastní výjimečností
přinesl jsem ti noviny
Odešla
Odešla
vočích hořel strach
a zbytky včerejší noci
domovní světla
Vrcholové dílo
Měsíc byl nad řekou,
když zastavil se čas
a vítr
přinášel elegie zTyrolska,
Výjimečná
Myslel jsem,
že když se večer stmívá
tak neumíš lhát
a tvoje oči
Občas mívám problém
Občas mívám drobný problém
Když chodím večer ulicí
a potkávám krásné slečny
neusmějí se
V poslední zatáčce
Vposlední zatáčce
všedního dne
svítalo
Zpívali ptáci a zastavil se tachometr
Zase se stmíváš
Vlastně ani nevím
proč se stále stmíváš
zmých představ o šťastných zítřkách
Vlastně už nepřijdeš
Obloha zbarvila se do ruda
Obloha zbarvila se do ruda
a píseň básníků zněla krajinou
ztišil se vítr
a oslepl strach
Byla jsi včera...
Byla jsi včera krásná
a stejně jsem nemohl najít způsob
jak říct zůstaň
na cestách tímto prostorem
Píseň pro tebe
Možná vté ranní vůni
bylo trochu víc,
než bych uměl přiznat
a možná že chvíle před zrcadlem
Spadl obraz
Prý zpívals mi pod oknem
neslyšela jsem
Ten večer plný milování
ten večer co sváděl k hříšným hrám
Pletu ti hlavu
Potichu vím
že odpouštíš mi
všechny ty triky skryté
na účet příjemce
Vůně v záclonách
Dnes ráno jsem opět zkoušel
vyvětrat tvou vůni ze záclon
zapomenout
a jen tak si říkat
Muzikantská
Tiše si vzpomínám
na všechny naše rozchody
u kytar
a pak závěrečné sólo
Když vyšlo Slunce
Když vyšlo Slunce
zkameněly stíny
a někdo přestal křičet
že ho svět nehledá
Ahoj kamaráde
Ahoj kamaráde,
slyšíme se.
A nebo má zase operátor výpadek.
Vzpomínáš taky někdy na paní Jaroslavu.
Všechno, co k lásce patří
Za zavřenými dveřmi
pokoje číslo 4
- tiše jsi dýchal
ji do spánků
Po cestě vlakem
Po cestě vlakem z dlouhé chvíle
přemýšlel zda být hvězdou
a nebo jen stár
zda míjí obličeje
Alter Ego
Včera pozdě kránu
rodila se vůně strachu
a tak jsem ji větral
ze záclon
Dokonalé konce
Byli jsme
tak trochu dokonale šťastný konec
vpříběhu o nelásce
návisti
Kdo zapomíná
Včera jsi mě pálila
pod víčky
do nepříčetna
a tak jsem smýval
Mráz mi chodil po zádech
Mráz mi chodil po zádech
a světlo křičelo o hlasovací právo,
obzor se ztrácel
a ty jsi zůstával
Dnes
Dnes pozhasínám světla nočních barů
a pouliční osvětlení
to aby lháři nemohli jít
za tvým stínem
Slyšel jsem
Slyšel jsem,
že hořela hvězda,
když ses chystala spát
a nad městem
Onanie
Zatáhl žaluzie,
to abych ho neviděl,
když s pocitem odcizení,
na tebe myslel.
Podzimní slunce
Podzimní slunce už vrhá
trochu delší stíny
do našich postelí
zimní čas a zimní pocit
Čaj za kávu
Dnes jsem vyměnil čaj za kávu
a po práci nasedl na autobus opačným směrem
pak před kinem jsem pozoroval lidi
a hledal vjejich pohledech alespoň záchvěv štěstí
Jsem Beran, a ty...
Jsem Beran,
a ty
… snad Skopec.
Tak lásku občas přehluší
Autobusem na konec světa
Víš
kránu občas bývá zima
tak prosím přitop
není to zábava
Možná
Možná jednou zradit
a pak celý život litovat
je lepší
než nikdy nezkusit
Skleněné slzy
Skleněné slzy
dopadaly na ostří žiletek
a tříštily se
tak jako kdysi pocity
Nechat utéct
Chtěl bych tě nechat utéct
tam kam slunce nechodí
tam kde usínají ptáci
když čekají konec věků
Včera jsme zase dobývali
Včera jsme zase dobývali
nepoznané chvíle
strach
a pokoje co kdysi byly velkou neznámou
Soukolí strachu
Chtělas být vsoukolí strachu
tak jako občas býváš
když tažní ptáci demonstrují proti větru vprotisměru
když sny se tříští o ostrovy cizí nenávisti
Závěje
Vzpomínáš.
Kdysi jsem za tebou chodil
a všude kolem byly závěje sněhu,
nad hlavou temno a já měl pocit,
Chtěl bych být Alcatraz
A tak tiše
po špičkách
zavírám dveře
a opouštím
Sen
Včera večer se mi zdálo
že začalo svítat
a protrhala se obloha
přestalo pršet
Občas mi chybí
Občas mi chybí inspirace
a tak čekám,
až se začne smrákat,
pak se ktobě přitulím
Definitivní
Obloha se potáhla rzí
a ještě naposledy se setmělo
zmizely pocity viny
už nebylo nikoho
Hey Jude
Hey Jude,
jak se ti vstává,
když ráno co ráno
rádia hrají
Nenávist k poezii
Včera si mě objala
pršelo
a ty ses usmívala
prý nebuď smutný
V ulicích
Včera tě prý viděli
jak se po nocích touláš ulicí
po kapsách sny
a vbatohu víno
Stýská se mi
Volání o pomoc
neuslyšíš
neuvidíš skleněné slzy
co je nelze koupit
Kontury
Černou barvu rozpíjím
na bílém papíře
vkontury tvého těla
co lákají.
Tvůj princ
Znal jsem tvůj strach
když utíkalas zcizích bytů
a pálila byty
alespoń ve vzpomínkách
Western park
Včera jsem ještě stál
jako malej hrdina
co ve western parku stojí
skoltem za pasem
Narkoman
Co přikládáš si večer k žíle.
Když je čas na uslzené hvězdy
a do ruda zbarvený měsíc.
Co křičíš a vlastně proč.
Deprese na druhou
Stál jsem ti za zády
podpíral tě
a sledoval
jak se zbavuješ
Poezie mého srdce
Pojď mi recitovat básně
a psát mi po těle sliby
že zítra bude líp
že mě tak nějak znáš
Snová
Měl jsem pod kůži vepsanou
chuť vodky
a taky pár dotyků
co jiní spřádali
V rukou Stvořitele
Občas bych si přál, aby mě Stvořitel držel
ve svých rukou,
když dívám se do tvých očí
výstřihu
Nikdy bych se nepodepsal
Nikdy bych se nepodepsal
pod všechny svoje lapálie
vnichž život mě poráží
a křičí
Nic neříkající báseň
Včera jsem napsal báseň
a pak jsem poslouchal,
že má slepý začátek,
hluchý konec
Hvězdy z tvých očí
Občas mi chybí,
když hvězdy z tvých očí
se zapomenou ptát:
‚Jsi šťastný
Rád bych Vás pozval
Dobrý den slečno
rád bych Vás pozval na kávu
do baru za zastávkou
kde schází se umělci dnešní doby
Falešná blondýnka
Řeklas
že cigareta ti nejvíc chutná
vhospodě
a pak sis zapálila
Vítej v klubu
Byla jsi ideální ženou
na baru
si mi dolila skleničku
a připálila cigaretu
Chtěl bych
Chtěl bych mít vůli,
kterou nemám,
chtěl bych mít drzost,
co mi občas chybí,
Pocit věrnosti
Vzázračném panoptiku tvých přání
se zatočila moje hlava
tvoje oči
a očekávání
První narozeniny
Oblékla sis vůni oblohy
a zahalila ses obrazem dětství
tvé první narozeniny
tak krásně bez viny
Černá káva
Černá káva
těžké ráno
kde jsi.
kde jsi usínala a kde asi vstáváš
Letní čas
Včera ses tak zvláštně
rýmovala smojí chůzí
tvůj spánek překapával do mých snů
a když posunuli čas
Chtěl bych tě vidět
Chtěl bych tě vidět takovou,
jakou si tě pomatuji.
Chtěl bych, abys zase voněla
tak jako kdysi
Slyším tě dýchat
Slyším tě dýchat,
jsi na druhé lince,
trochu se bojíš,
a chvěje se ti hlas,
Písmeno J
Hrál jsem si stlačítky svého mobilu
a ťukal jsem do něj tvoji podobu
tvou vůni a tvou chuť
Rýsovala ses mi pod rukou
Prsty v dlaních
Chytla ses mě za ruku
a řekla: „Veď mě,
tou rozespalou krajinou hříchu,“
a já tě vedl
Šéf se dívá
Nevím, jestli to znáš,
tu nudu když den se vleče,
a stokrát svítá,
stokrát se stmívá
Stávka za realitu
Chtěl jsem tě zvednout,
když spadlas do kalužiny
a říct, že sny nekončí.
Smála by ses mi.
Kdysi jsem tě znal
Kdysi jsem tě znával
roztouženou
překvapenou
z výstřelků
Stín stíhal stín
Stín stíhal stín
a zasněžená Praha voněla ránem
stín stíhal stín
a my vedle sebe šli
Voněla od P
Voněla tak krásně
. od P
a podepisovala se vždy jen jednou -
- tužkou do snu,
Cesty
Nechtěl jsem tě snad žádat o milodar
jen si tak trochu pohrát
a každý dál jít svou cestou
Vždyť už to znáš koloběh vody, dnů a života
Poslední zaměstnavatel
Včera večer ses mi zdála nějaká smutná,
tak jsem rozsvítil
a sfouknul svíčku
a viděl jsem,
Nástěnka ztrát
Ležím schoulený pod peřinou
a ze strachu ucpávám všechny škvíry,
to aby mi neunikla
ani jedna myšlenka na tebe.
Zvláštní pocit
Dnes jsem celý den trávil na úřadech
a kolem chodily stíny bez tváře,
je to zvláštní pocit.
Víš, že existeje vesnice,
Spálená
Včera jsi ještě voněla spálenou trávou
a městem šuměl déšť,
dnes sněží
a ty už nejspíš nemáš strach,
V krabici od kolekce
V krabici od kolekce spí
Ježíšek všech nazamněstnaných básníků
když pláčeš
když vstáváš