Písmák Feelings of Eternal Spectator
Sedím, rovnám si myšlenky v hlavě, přicházíš.
vždycky je něco o čem mi chceš povídat. je to od tebe milé,
ale tvoje řeči mě strašně nudí.
Pokud tě to drží při smyslech snesu je,
Chtěl bych...
Zavřené oči a ústa roztažená v úsměv a kolem mě jen tichá noc. Poznávám tu tvář její krásné vlasy jak chladně se na mě dívá. Asi mě nepoznává, asi neví kdo jsem. Jsem to já, copak mě neznáš.
Má bytost v temnotách
Tančíš za stinné noci s liliemi,v údolí s koncem v nedohlednu, moje lilie v údolí stínem smrti pokrytém. Pozoruju tvůj sametový stín v dešti rušen jenom nočním tichem. Každý tvůj krvavý polibek je jen sladkou bolestí který mi rve duši jako když trháš okvětní lístky z mladé růže. Přivádíš mne do kraje kde padá a taje sníh ty držíš mou ruku a zároveň odcházíš.
Kdo ví?
Cítím se tak sám v davu lidí, které tak důvěrně znám, cítím se tak nejistý a nezajímavý. Proč mám tedy stále chodit s maskou falešného šklebu na mé tváři.
Co tím dokážu, co tím získám. Snad jento ,že se cítím stále mimo, asi jsem prokletý, nebo ne.
Lítost
Vím, že mé dny jsou počítány, je to neustálý rej a kolotoč kterého se občas účastním. Stále víc však cítím že mě mé dny míjejí, snad jen občas ty špatné se na chvíli zastaví ale ty dobré se po mě ani neotočí. Takže jen sedím a snažím se přemýšlet a odpočívat. Přemýšlím o něčem krásném o něčem jiném o něčem čistém.