Písmák Kapitola 4.
Angeline pokračovala stále dál úzkou uličkou. Zdálo se jí, že už musela ujít kilometry a nic se neměnilo. Po pravé straně se táhla dlouhá a vysoká kamenná zeď a po levé straně stály další domy. Ani tentokrát však Angeline nepocítila touhu se vzdát.
Kapitola 3.
Angeline nechtěla ztrácet naději, přesvědčovala sama sebe, že někde tady musí být východ. Vešla do další uličky, ale zase se vrátila jen kté široké ulici, která by se možná dala považovat i za náměstí. Spřibývajícími pokusy přibývali i žízeň, hlad a bolest. Nicméně všechny skončily neúspěchem.
Kapitola 2.
Jak jinak – to první zděšení je vždy tak podobné. A i po tisíciletích stejně zábavné. Hra začala, kostky jsou vrženy. To mám taky od jednoho zvás.
Kapitola 1.
Všude bylo ticho. Prázdno. Vcelém domě nebylo víc než jedno lůžko – nepohodlné, chladné. Na něm cosi leželo.
Manifest Dimetrie
Kdo ví, proč vybrána byla tahle zádumčivá doba poledního hodování…
Ale co nemůže v hlavě dál setrvat, buď vyskočí a zaběhne pod první práh, nebo se telepatií rovnou přenese na cár papíru. Nebo pytlík od svačiny… Nu, prosím, říkejme tomu pracovní prostor. Může být dokonale vyčištěna, kdy jediné smítko prachu v urputném souboji s pánem – porodníkem – neuspěje, může hostit zbytky másla, předtím úhledně vlisovaného do dvou půlek vydatného rohlíku, vždy však bude hladově žadonit po kousku vlídného slova (nenechte se zmást: vlídným slovem se v jistém slova smyslu může stát i prachobyčejná přisprostlá nadávka) či dokonale rozvité věty asi jako tahle.
Pozn.