Písmák /pršelo žilou pustit/
všechno se bortí na rez
kolejí u prašný ocelárny zaplejtáš
celej svět ze zla a
zkamení roste tam sám tahá to zvody asi
/sestra/
krev je zmrzačený ticho vaříš
věty plný něhy o pěkný slovo
na stanici Střed jízdenky vtroubě
žhavíš plyn na dvě stě dvacet a pár
/byl jsem jenom přísedícím/
Včera večer padalo světlo
co dělat když prší laboratorní myši si žrali uši
patrně ztoho mokra výlohy za zády lesku kočičí hlavy.
Těžce otylá žena její úsměv a kytka
/z mapy zná Prahy Lávku Hrad/
taky tu sídlím z betonu
na prosklený zastávce rašej mladý kočičky.
ty znám přesně si stoupám vedle ty vysoký
koukám do rozkroku mezi kozama bejvá tma když
/demonstrace/
ve třetím podlaží bourala uhlí
prej už to nemá smysl skladovat
výtopnu můj starej mezanin
smála se škoda (servalo to stíny).
/sekret/
ve vzduchu je zas ta špína.
skoro neslyším vlastního slova, jak je koncentrovaná.
to bude tim, jak někdo kope schody.
vysoký budovy, krám,
/duplikáty/
něco se ozývá zlesa
nezúčastněně
jako když přeřízneš pilou
vyteče taková ta teplá míza
/za slova nezastavíš/
je to omamný
ty černý skvrny
jak se nadechneš
začneš je ztrácet
/dieta/
takový ty vrtkavý slova
o tom žes neutek na včely
nabodaný záda
a z druhýho břehu jakoby
/orchestra/
je to nepřenosný ptáš se
nechci to udat
slyšim vlny cejtim slova abstraktní
stejně jako tenkrát