Písmák Odlety
Holím se po větru před střepem zrcadla.
Doběla svlékla ses.
To klíny jabloní
zchřadly a línají. I země vychladla.
Probublace
Čistili jsme si zuby dlažbou
faksimile par excellence
vzduchem se rvaly holubice svobody
motory jim vrčely
Myoni
Nesou si znamení z plamenů kříže
každý, kdo potká je, ten rázem ví, že
nejsou víc než na dřeň zkažená chátra
ansámbl ztracenců, co nezná bratra
Žil - liž - Lži
Viděl jsem pád berlínské zdi
ale možná jsem o tom jen četl
Sekal jsem s Attilou Galům hlavy
ale možná jsem se jen díval na čt2
Opus magnum
Zrudly květy,
plevy plety
sytou vůní barvy
odlétají ze strání.
Nízko
Jedna číše a v ní oči
hledající věčnou slávu
Jedna číše světem točí
ranním svalstvem bolehlavu
Dívenka Na boku V.
Knihu mi vytrhla z dvou dlaní studených
a ňadra nezralá pak do nich vložila
pod nehty roztál mi z jejího tepla sníh
tokrev má zkažená zas jednou ožila
Navečer
Navečer má bytost
tabula rasa
emoce nijaké
ksicht. Taky smazat.
Alkoholicko-spisovatelská odrhovačka
Na prahu mých dveří
zjevil se Nezval
vlezl mi do baru
ač jsem ho nezval
Žalář nás
Vášní věčná vřelá celá
holubice sivobělá
jak rty v lihu zdivočelá
rve mi zpěvně srdce z těla
Mokré stíny
Co světů vlaje tu,
co nůší upí.
Ježíše v bufetu
trhají supi.
Patologičnost usínání
Už se mi zavíraj oči
dolů s oponou
život co se neodehrál
drama co se změnilo ve frašku
Z festivalu autorského čtení: Vieweghův literární mop
Do divadla Husa na provázku jsem tentokráte dorazil svelkým časovým předstihem, neboť jsem byl zdůvodu doprovodu své rodičky, jež se díky jakési podivné náhodě nachází touto dobou vpodobné lokaci jako moje maličkost, ochuzen o rozverný voyerismus směřovaný na servírku splanoucí hlavou. Navzdory brzké hodině našeho příchodu se to vdivadle už povážlivě houfovalo – proboha, vždyť přijel Viewegh. Nekorunovaný král české literatury. Okamžitě jsem určil nejtypičtějšího návštěvníka – byla jím obtloustlá padesátnice snatupírovanými vlasy a natěšeným výrazem, zkrátka – hospodyňka.
Klasika
Ve středu jsem přijelze školy o půl jedné. Věnoval jsem za tuto možnostmalé nevyřčené poděkování naší hypochondrické učitelce, kterou sklátí i jemný poryv větru, a vkročil do svého rodného domu. Největší blahoze všeho však bylo, žev tento čas doma nepobýval jedinýčlen mé rodiny. Jen samota, blahoslavenásamota.