Písmák Slečinka s lístkem číslo šest
Pajdám po Liberci suraženým podpatkem a vláčím ssebou velkou černou tašku plnou sportovního vybavení. Vkapse mám šest jízdenek všeho druhu. Šest lístků sdnešním datem. Těším se, až si sednu.
Orientální víno
Seděli vrestauraci, kde byly všechny stoly plné. Lidé pili víno, jedli své večeře, povídali si a smáli se. Hrála tlumená hudba.
Tamara seděla u malého stolku seShahramem u velké výkladní skříně, která umožňovala výhled na celou ulici.
Škola zděná vs. škola života
Škola je základ, ale život dává daleko zajímavější lekce. Proto jsem neváhala školu trochu ošidit, abych se mohla vydat občas na průzkum pokaždé jiného koutu té fascinující země. Na první výlet jsem se vydala, když jsem ještě nebyla vlastně ani pořádně vybalená. (Svou černou cestovní tašku jsem měla ještě dlouho sbalenou, protože podle teorie, že když dobře dopnu zip, nedostane se mi tam štěnice, se mi to zdálo vurčitém smyslu bezpečnější.
Veselé Vánoce aneb hlavně buďte normální!
Proč jsou na Vánoce všichni tak sepjatí, našponovaní a nervózní.
Protože se snaží, aby Vánoce byly dokonalé, veselé, šťastné, štědré a hlavně POHODOVÉ.
Nasrat. A není náhodou tahleta urputná snaha právě důvodem, proč se děje přesně to, že NEJSOU.
Absorpční schopnosti
„Chtěl ode mě klíč. “ Oznámila Sára jako úvodní větu při našem pátečním kafi.
„No a. “ čekala jsem, proč je to tak důležité.
Návraty
Já, malá katolička pod klenbami mešit
Zabalená do hedvábí modlitebních koberců.
Vrozevřené knize Koránu hledám známá evangelia
Ze zpěvu muezínů se snažím zachytit slova Ježíšova.
Věková svízel
Jak dlouho váháte, když máte odpovědět na vyzvídavou otázku: „A kolik je vám let. “ Co je ti do toho, napadá mě, když se mě někdo zeptá mimo kontext ostatní konverzace. Lidé se ptají na věk, aby vás mohli – podle svého mínění – lépe sociálně zařadit.
Vislámských a východních zemích se na věk nikdo nezeptá.
Cestování mezi domovy
Občas se mi stává, že ve slabších chvilkách uroním slzu lítosti nad tím, že vlastně nevím, kde jsem opravdu doma. Místo, kde na posteli leží můj starý plyšový pes sčerným natrženým čenichem, bude vždy patřit mezi kouty, kde občas nechám běžet minuty jen tak na prázdno, zatímco na stříbrném plátně mých vzpomínek proběhne film obrazů potřísněný hořkosladkým prachem, přesně tak, jak mozek běžně zpracovává a uchovává všechny střípky minulých událostí. Když to ještě umocním pohledem na staré fotky, nostalgie je na světě. (Pak se většinou proberu ze „záseku“ a uvědomím si, že na takové kratochvíle mám čas až po tom, co spadnu do kategorie „stará dáma.