Písmák Helenka
Helenka
Narodila se v listopadu do sychravého deště a smogové inverze někde na severu Čech - vyklouznutím zmaminčina vyhřátého lůna. Křičela a bránila se tvrdému zacházení, s touhou vrátit se zpět. Rukama poslepu ohmatala přítomné tváře. V jedné ucítila lásku – přitiskla se zpět kní a klidně usnula, ukolébána povědomou vůní a teplem.
Dušičková
Dušičková
Stojí matka se synem před otevřenými vraty truhlárny, z které vylétávají na dvůr piliny a zaplňují ten malý prostor vůní dřeva a plastickým klidem - v pozadí zpěv bouřícího splavu řeky. Muž v kožené zástěře, s prořídlými vlasy, zasněženými stářím, do hladka hobluje dlouhá prkna. Pár minut odpočívá, postaví prkno na výšku a zkontroluje práci pohledem. Zapálí pohaslou cigaretu, jednou, dvakrát si potáhne - opřen pravým bokem o pracovní stůl s pečlivě vyskládanými ostrými nástroji - než ji nechá opět vyhasnout v lesklém ocelovém popelníku.
Hluchota
Hluchota
I.
Zalehl mi sluch výkřiky světa. Ucpal jsem si nos a prudce jím vydechl. Vzduch vrychlosti narazil na stisknutými prsty vytvořenou bariéru a ve vteřině se vrací ušním řečištěm, aby ho pročistil, nebo odzátkoval.
Dopis
Dopis
Daniel si povzdechl, když mu záznamník přehrál Veroniky vzkaz - její řeč ukončil jemným signálem vysokého tónu, zavrčel a dál vyčkával jako opravdový hlídač, aby vystartoval po tom, kdo bude potřebovat nepřítomné majitele.
Veronika naléhavě prosí do telefonu, aby Daniel v absolutně důležité věci přijel domů. Přišel mu dopis, ale adresován je matce - od společností RZV ( Rozhodujeme Za Vás ): matka jej otevřela a v rozrušení stiskla hranu stolu – psaní spadlo na zem -, ruce se jí rozčílením třásly, palce vykloubené v bolestivé artróze - nemohla popadnout dech: oči zalité krví z rozvodněných nitek drobných cév: kůže, otlačená pomuchlaným prostěradlem a starostmi v nespočet vrásek.
Daniel položil na zem svůj cestovní kufr: v dlouhém a úzkém zrcadle, zakrývajícím jednu stranu dveří, zahlédne při svlékání se z kabátu svoji tvář.
Maska
Maska
„ Tak si ji zkus ještě jednou. “ naléhá na mladšího bratra se škodolibou radostí sestra, hořící zrzavými vlasy a zvědavostí. Nabízí mu masku, kterou před chvílí odhodil, než se ponořil vpláč. Ale ještě před pár minutami, kdy masku zkusil poprvé: snad by se i radostí rozplynul, tak dokonale mu sedla na obličej, jakoby ho přesně kopírovala a znala.
Barevné blues pro tebe
Barevné blues pro tebe
I.
Rozvrkočené listí změnilo podzimem své barvy, teplé jako do oranžova rozpálené uhlíky vyschlého dřeva, spodhoubím hnědé země, žhavé slavnostním tlením. Dva zelenožluté listy javoru stále odolávají a prodlužujíc svůj konec, plachtí ve větru – ten je prohání po tramvajové zastávce, než je srazí o hranu ostrůvku na silnici: pak jsou spláchnuty vodou z všudypřítomného deště.
Hanka vystupuje ztramvaje a červeným kabátem si chrání žluté vlasy před názorem přeplněného olověného mraku, přibitého za límec k obloze: přebíhá silnici, nad níž vodpočinku oranžově problikává semafor: přejede auto – na zadních sedačkách dva bratři, starší školáci, se vrozepři tlačí obličejem na sklo vhnědé Fordce.
Nebe
NEBe – potažmo ŠipKA
„ Skoč, Álo, dělej, nic to není, máš strach, to je normální, neboj, přejde, možná to bude bolet, nepovoluj ruce, ty musí prorazit hladinu nejprve, jinak si narazíš obličej. “ křičí Jakub.
Polknu horký vzduch, rozpálen mořským břehem, ostrými kameny, vyprahlou zemí, smrtícím žárem jadranského slunce. Dodávám si odvahu pohledem do tmavomodré hloubky skrz hranici mořské hladiny.