Písmák Bezejmenný, prolog
PROLOG
„Píši tak, jak jsem se narodil, nikoliv proto, abych se zrodil…“
¥
7. 5. 2011,
Co, kdo?
„Mám už značně všeho,
ptáš se čeho.
No přece okolí. “
„Neboj se, to zas přebolí. “
V. -> Remeo Momentum
Kapitola pátá.
Vánice sílila s každou pomíjející vteřinou.
Drobný klučík včerveném pleteném kulichu se střapatou bambulí se obtížně sápal na zasněžené návrší rozléhající se nedaleko Finského městečka Akaa, táhnouc za sebou prosté dřevěné sáňky, přičemž mu od pracného pohybu příliš neulehčovala ani fialová manšestrová kombinéza, která ho doslova pohlcovala.
Ledová tříšť ho agresivně štípala do namodralých rtů.
IV. -> Pud sebezáchovy
Kapitola čtvrtá
PUD SEBEZÁCHOVY
Pan Stevens byl usazen v pohodlí svého černou kůží potaženého křesla a zamyšleně hleděl do prostoru potemnělé kanceláře. Myslí se mu honila spousta věcí, ovšem jen jedna jediná z nich se drala do popředí, nabízejíce se k neprodlené pozornosti…
Po chvíli se zhluboka nadechl a odvrátil zrak ktelefonní lince, kterážto mu náhle byla tak příhodně po ruce. Naposledy si dodal odvahy a chopil se zažloutlého sluchátka, přičemž chvějícími se prsty vyťukal tu podvědomou číselnou kombinaci…
I. -> Nic není tak, jak se zdá
Kapitola první
Do reality ho vrátil čísi hlas. „Haló. Vstávej. “ též ucítil, jak do něho onen dotyčný něčím dloube; možná ocelovou tyčí, možná i prachobyčejným klackem,… nebyl si stoprocentně jistý.
II. -> Procitnutí
Kapitola druhá
Vbezvědomí strávil dalších pět dní. Šestého dne ráno se mu mysl rozjasnila… Slunce se vtěch hodinách již polehoučku sápalo po hliněném parapetu, skrze zatemněné žaluzie, dosahujíc až knohám ocelové židle umístěné vedle roubeného nočního stolku.
Zasténal; hned nato se éterem nemocničního pokoje Deathswillské polikliniky roznesla strašlivá rána.
Škubl sebou a bleskově vytřeštil oči.
III. -> Minulost se nezapomíná
Kapitola třetí
Vítr zanaříkal jako dítě utápějící se ve vysokých horečkách.
Toulavé kočky z širého okolí se začaly scházet u plechového nádražního kontejneru sjistotou, že naleznou alespoň nějaké zbytky opotřebované potravy, jež sem pravidelně odkládali lidé zpřilehlých domů – vesměs rodinných staveb tu a tam prošpikovaných bytovými jednotkami.
Davisova ulice se polehounku začala halit do chmurného hávu; přesto však neztrácela na svém osobitém kouzlu – prastaré duby, stále ještě bez jediného zeleného lístku, se majestátně tyčily nad štěrkovými chodníky lemujíce asfaltovou silnici po obou stranách, věžové lampy, vmnohých případech dosahujíc až ksamotným korunám zmiňovaných stromů, začaly přerušovaně problikávat; na laťkách dřevěných plotů zdejších pozemků se už rýsovaly první známky stínů nepřirozených tvarů.