Písmák ---
Viděla jsem tě zamlklého stát
V žáru letního poledne
A myslela jsem že ten pohled jednou
Snad díky tomu slunci vybledne
Když jsi poprvé vstoupil
Když jsi poprvé vstoupil
Do mých všedních dnů
Svítilo jarní slunce
A propůjčovalo tvé hlavě svatozář
Jako před rokem
Je to asi rok
Co jsem prvně vzala do ruky pero
Abych napsala báseň
Je to asi rok
Někdy
Někdy jen sedím
A povídám si sama se sebou
Splétám si vhlavě rozhovory o kterých vím
Že se nikdy neuskuteční
Podzimní přemítání
Tak trochu s nostalgickou slzou voku
Vzpomínám
Myslím na těch několik set roků
Co uplynulo během čtyř let
Moje slunce
Někdy mě napadá
Zda je to za trest nebo za odměnu
Že poznala jsem kdy tvůj hlas
Slunce si zapadá
Opojení
Je noc a tma teď vládne krajem
Ztemnělým
No co, my karty zrovna hrajem
Což bychom neměli.
Stesk
Stýská se mi
Těch několik dní kdy jsme byli pořád spolu
Se mi nesmazatelně vrylo do paměti
Teď není doba na závěti
Jen tak si sedět
Jen tak si sedět
Jen tak si sedět někde na mezi
Uprostřed horkého léta
V poledne
***
Zase se blíží ta doba
Ta doba kdy čaroděj Mrazík pěstuje na sklech
Hranaté květy
Snad ze stesku po zeleni
A pak se divíme...
Nedávno jsem cestovala po Praze. To by samo o sobě nebylo ničím zajímavé či výjimečné. koneckonců hodně lidí dnes cestuhe a já se od nich v tomto směru rozhodně příliš neodlišuji. Co mě však vyvedlo z míry byla doba, za kterou jsem svou, normálně dvacetiminutovou, cestu absolvovala.
Nepíšu prózu
Nepíšu prózu. neumím to. Snažím se psát básně a prý mi to jde krásně, však,. Nemohu v nich popsat všechno, co bych chtěla.