Sestup z nebes

In Prague
Heaven Now
Od malička jsem si o svém vzhledu nedělala žádné iluze. Moje máma byla Francouzka, jenže vůbec ne hezká, měla moc ostré rysy a velký nos, špatnou pleť, lámavé vlasy a postavu jako hruška, širokou v pase a úzkou v ramenou, ovšem povahově byla mnohem lepší než já, já mám povahu po tátovi, paličatou, uvzatou a nikterak jemnou, vždyť taky můj táta je voják, dříve sloužil u SAS v bojích na Falklandech v osmdesátém druhém roce a teď dělá poradce, konzultanta a vztyčného důstojníka britské armády ve štábu pro zahraniční operace, Afgánistan a Irák, je původem vlastně napůl Čech, jeho otec přišel za války z Československa a létal u 322. perutě RAF než ho ve čtyřicátém třetím sestřelili, tátovu matku měl vlastně jako známost na jednu noc, ale nakonec z toho bylo dítě, a dítě velmi takříkajíc anglické, táta je dodneška zrzavý a nosí takový ten guinessovský knírek, je konzervativní až hrůza a dost nemluvný, mám ho sice ráda, vychoval mě přece, ale zároveň je mi trochu nepříjemný, těžko mě chápe a tiše nesouhlasí s mojí prací, což je daleko horší než kdyby se vyslovil nahlas, nejsem doma ráda, taky protože moji klienti mají raději soukromí, tak mám pronajatou malou kanceláříčku v Dejvicích, takový kamrlík jak na košťata, špatně se tam parkuje, nemám tu část Prahy ráda, vlastně se mi nezamlouvá celá ta metropole, já se narodila na Temži a vždycky mě to tam táhlo zpátky, jenže táta naopak zemi svých pochybných předků velmi obdivuje a proto v ní žijeme už skoro dvacet let, od revoluce, chodila jsem tady do školy a učila se česky, dodneska mám přízvuk že mě každý pokládá za cizinku, umím totiž ještě anglicky a francouzsky a češtinu používám akorát z donucení, je docela vtipné hrát si na cizince když jste v metru nebo autobuse, ale nejlepší zábava vypukne při dopravní kontrole kdy policajti jenom obtížně dávají dohromady kloudnou anglickou větu a já se do nich strefuju těmi nejangličtějšími frázemi a cokney takže vůbec nevědí co říkám, mám na autě zahraniční espézetku a nálepku United Kingdom s vlaječkou na nárazníku, jsem prostě od přírody vzpurná, chlapům se překvapivě dost líbím, sama to moc nechápu, otáčejí se za mnou na ulici a někdy mají při tom i dost pitomý výraz, asi mají čeští muži rádi cizinky, nevím, připadám mi, že jsem příliš štíhlá, nejsem žádná anorektička, naopak, jídlo mám ráda, ale už od šestnácti nepřibírám ať se cpu jak chci, váha pořád ukazuje sotva šedesát kilo, a to jsem na tuhle váhu vysoká, stosedmdesát centimetrů určitě, spíš o málo víc, mám dlouhé štíhlé nohy skoro jako modelka, boty si málem vybírám v dětském oddělení a na svoje chlapecké boky zrovna pyšná nejsem, moc jsem se nezaoblila na těch správných místech, zadek mám sice pevný jedna radost, jenže jenom samé svaly, žádný přirozený tuk, i prsa můžu každé druhé závidět, v tomhle jsem pořád šestnáctka, proto se snažím vypínat hrudník co to jde aby i to málo, čím mě příroda obdařila, náležitě vyniklo, pravda, nerada se předvádím, ale zase mi jsou všechny ty obdivné, obdivné, ne vilné, pohledy příjemné, neříkám, že se mi chlapi nelíbí, to ne, jenže se nerada vážu, nestojím o příliš těsný vztah, to se pak vytrácí vášeň a místo ní narůstají neshody a hádky, vyhovují mi umělci se svým jedinečným názorem na tyhle věci, nechávám je mě dobývat a snažit se, přiznám se, málokterý muž má ty povahové rysy které chci aby měl, ale pěkné tělo mají všichni, těm nechám ten pocit domělého vítězství nade mnou a pak si už jenom užívám jejich přízně, nebojím se jich, táta mě naučil pár fint speciálních jednotek a navíc mám pistoli, žádný se na mě zatím neopovážil hrubě sáhnout, podle mého dobrého kamaráda, je jeden z mála Čechů se kterým jsem ochotna se bavit protože mu to myslí po anglicku a hloupě nežvaní jako většina ostatních, je totiž něco jako spisovatel, sem tam mu něco vyjde a pořád tvrdí, že vydavatelé jenom kvůli snaze prodat co nejvíce přehlížejí jeho největší, ale starostylová díla, četla jsem jedno z nich a taky jsem z toho moudrá moc nebyla, působím na ostatní křehce a bezbranně a tak ani nepomyslí na to mi ublížit, možná na tom něco pravdy bude, u zrcadla mi vždycky přijde že alespoň v obličeji jsem se trochu povedla, každý mi říká jak mám krásné oči, i táta, mě se na nich jenom nelíbí jejich barva, hnědá a trochu do zelena, chtěla bych mít oči čistě zelené, tu barvu mám ráda, skutečně i mě přijdou takové hluboké a jakoby zadumané, zasněné, já se málokdy směju, ale ty oči to snad dělají za mě, nehodí se ke mně, jsou dětské a veselé zatímco já jsem po tátovi hodně vážná a nefrivolní, nos mi přijde trochu moc velký, ale docela to ujde, prý je roztomilý, jenže pro mě prostě zůstane jenom trochu moc velký, i má ústa se vymykají ideálu, ale právě u nich se mi to líbí, ráda se na sebe usmívám do zrcadla, na veřejnosti nikdy, nemaluju si rty, ale ony to ani nepotřebují, mají sice daleko do Angie Jolie, ovšem výrazné jsou i tak dost, stejně jako brada, mám linii brady a spodní čelisti úplně jako jedna slavná americká herečka a jsem na to náležitě pyšná, máme i podobný tvar obličeje, mírně hranatý, jenže ze všeho nejvíce mám na sobě ráda svoje vlasy, vůbec se nepodobají matčiným, jsou světle hnědé, trochu se vlní a bohatě mi padají na ramena, delší je nechci a ani tak krátké jako je nosila máma, miluju svoje vlasy a pečlivě se o ně starám, miju je každý den a neplácám si na ně žádné ty moderní tužidla a barvy a svinstva, mám speciální heřmánkový šampón, pěkně stará škola a na lupy jsem nikdy netrpěla, asi je to tím, že jsem sice trochu bledule, jenže pleť mám krásně zdravou a hladkou, nikdy jsem se nemusila holit jinde než v podpaží protože na nohou mi rostou chloupky drobné a světlé, měkoučké, stejně tak ve slabinách, tam jsou trochu nazrzlé, uznávám, být zrzka by mě lákalo, už proto, že ze všech nejvíce se mi líbí zrzaví muži, jinak vlastně vyhrazená nejsem, jenom nesmějí být tlustí, rychle se zadýchají a ani si nepřejte cítit na sobě váhu takových stodvaceti kilo, já vydržím hodně, dříve jsem byla nadšená tanečnice a mám překvapivě velkou sílu kterou by od mých dívčích rukou s drobnými dlaněmi a dlouhými prsty nikdo nečekal, jenže nesnáším ležet při milování jako špalek, zalehnutá a nucená k nečinnosti, to mi také moji milenci, přemožení a ohromení mou divokostí, tak ostře kontrastující s mojí vnější odměřeností, šeptali něžně do ucha když sotva popadajíce dech skončili s uspokojováním živočišných potřeb nás obou a jenom se ke mně tiskli a snažili se užít si mojí přítomnosti co nejvíce, jenom abyste si nemysleli, nikdy jsem nebyla do větru, to ne, byla jsem sice ke svému tělu kritická, avšak ono jakoby mi chtělo svou nedokonalost vynahradit tím, že mi umožnilo v náruči mužů zažívat rozkoš sladší než cokoliv jiného, vedla jsem neklidný život, vždycky, zařekla jsem se, že se nikdy nevdám a na tom trvám, ale odejít do hrobu jako stará panna se mi nechce, jedině jsem si netahala city do práce, to byla moje jediná zásada, nespát s klienty, ještě tak žárlivou paničku bych potřebovala, jsem zdravě cynická a umím zachovat profesionální odstup, jo, v dnešní době možná už zaměstnání soukromého detektiva není co kdysi za Phila Marlowa, není v něm ten bogardovský styl, drsné hlášky a noir atmosféra, je to dřina, odpor, pohrdání ze strany klientů, handrkování se o výši honoráře, přežívání když zrovna nikdo nechce vaše služby, naštěstí tátu u armády platili docela dobře takže jsme tyhle výpadky mohli docela dobře překrýt, otec ode mě nerad přijímal peníze, bylo to na jeho pýchu a starosvětskou čest trochu moc, raději se uskromňoval aby vystačil i beze mne, zkoušel dělat i domácí práce aby ukázal jak je samostatný, jenže dopadalo to vždy neslavně, nedokázal ani pustit myčku, tak jsem mu žehlila, prala, uklízela i vařila když čas dovolil, bylo mi ho přes to všecko líto, byl v domácnosti bezmocný jako děcko, on, ometálovaný plukovník britské armády a vojenský poradce na slovo vzatý, nikdy mi nevyprávěl co ve válce zažil, ale uniformu nosil se ctí a hrdostí, chtěl ze mě mít doktorku, lékařku, já a pomáhat lidem. Ne, to není nic pro mě, já jsem tam uvnitř pěkně zištná mrcha, myslím na peníze a někdy jenom na ně, nemám iluze o tom, jak to tady na světě chodí, peníze na dlani ti otevřou každé dveře i srdce, zvláště v téhle středoevropské republice kde mě nezakrytá korupce zpočátku skutečně děsila, i za vyřízení občanství chtěl úředník úplatek, teď už to je trochu lepší co u policie a na úřadech udělali čistku, jenže pořád to není nic moc, v Anglii mají sice krizi, ale lidi si ještě uchovali dost slušnosti aby uplácení udrželi pod pokličkou když už k němu došlo (jakože málokdy k němu došlo), my Angličané máme prostě hluboko zakořeněný smysl pro spravedlnost a čest, jsme tvrdí, ne nezlomní, zato Slované jsou daleko poddajnější a tím zákeřní, vyčkávají, přitakávají vám a jakmile projevíte slabost už je máte za krkem, mají podrazáctví a vychytralost v krvi, my jsme naopak malinko naivky, nepraktičtí snílci co jim na penězích tak moc nezáleží, proto je v Anglii tolik malých automobilek a v Čechách jenom jedna a ještě nic moc, ony totiž ty pověstné zlaté české ručičky jsou na práci pěkně dozadu, zato když se rozdává zadarmo tak nastavují dlaň komukoliv, jsem proti nim asi zaujatá, to je možné, moje ostrovanská nátura mě nutí na lidi z kontinentu hledět svrchu, jsem skutečně pyšná na to, že jsem Angličanka, patří to k věci a nikdy bych neměnila, možná jsem víc Francouzka než Angličanka, jenže manýry podle toho prostě nemám, na módní oblečky si nepotrpím, pro mě je vrchol návrhářství Dior, kolekce 1952 a 1953, nerada nosím sukně, nesnáším když se mi stehna pod sukní třou při chůzi o sebe, navíc ani jediná moje sukně není kratší než po kolena, nejraději mám kalhoty, ale ne džíny, v tomhle jsem stejná jako Edward Fox, miluju tmavé a látkové s podélnými proužky které mi odhalují kotníky, nejlépe to vynikne když si vezmu k nim střevíčky bez podpatku, červené, na boty moc nejsem, ale dávám si záležet aby byly perfektní a čisté, na čistotu hodně dám, není to jenom půl zdraví, je to i půl image, já totiž zrovna moc nepoužívám voňavky, jsou drahé, mám akorát dvě lahvičky Chanelu po mámě, raději se čistě oblékám a protože jsem se nikdy nepotila tak se nemusím bát skvrn v podpaží, ráda uvádím muže trochu do rozpaků svým oblečením, málokterá, spíše žádná žena dneska nenosí klobouk jako kdysi, a je to dost škoda, podtrhuje to eleganci a graciéznost, proto každého překvapuje, že nosím černý měkký klobouk s červenou stužkou, vypadá gangstersky a zároveň marnivě díky té červené, perfektně se k němu hodí můj starý, mírně už opršalý světlý plášť s převazováním v pase, baloňák co nosil poručík Colombo, sluší mi, zdůrazňuje jak jsem štíhlá a stačí zdvihnout límec a hned vám není vidět do obličeje, i pistoli pod něj jde dobře schovat, zvlášť pokud máte colt detective special jako já, nevytahuju ho ráda, narozdíl od táty mám na zbraně trochu alergii a na střelnici chodím jenom když je třeba dělat zkoušky kvůli prodloužení zbrojního pasu, neumím moc střílet, táta svého webleye provětrává každý týden, musejí ho vodit do oddělení pro střelbu z brokovnic protože náboj .