Písmák Zády ke hvězdám
***
Ač samoten a sámStojíš jako sloup či trámOtočen zády ke hvězdám
Nech mě říct(vždyť víš, že mlčeti je zlatoa já chudobu přec´ znám)jen pár slov – jako vždydnes pro tebe mámChci ti říct (tak trochu koktavě)Že přece dobře v횎e my dvaJsme si vždycky byli blížBlíž než na dostřel prakůBlíž než je vzdálenost mrakůBlíž než „až kam oko dohlédne“Blíž než cokoliv tě napadne
Jen si foukni vprostřed dlaněV kouscích prachu, to já, usedla jsem na něJen foukni vícTo já jsem ta zhasnutá svíceTo já jsem létající chmýříTo já jsem cíl, kam tvé oči míříTo já jsem kámen, co na srdci tě tížíTo já jsem ta, co už ti neublíží
V mlžných horách
***
Opět ve svém nekonečném nářkuPísní lásky, s nádechem žaluDnes mi prapodivně zníšJá cítím v průčelí tmy, ach jářkuJak svým pohledem plným kaluNa mých očích tuhneš, lpíš.
Z večera se vkradly po rocePrvní jedinečné kousky sněhuA já měla pocitŽe mám na tváři jen kousek tebeA když mi tam tak tiše padášSrdce mi to svírá, bolí, zebe.
Sejdeme se v Mlžných horáchPak se dáme vůkol Železného pasuJá v Mórijské zemiUkovám ti z plamene a jasuMithrilovou schránku, kam se schovášS myšlenkami všemi.
Ve stínu
V náručí sevřená
propastí vteřin
silueta schoulená
ve stínu
Mám toho víc než dost
Mám své malé krůpěje
jsou to slova
co mi zamrznou na rtech
po cestě ze srdce