první

Po cestách a bílých něžných dráhách...

Po cestách a bílých něžných dráhách
Chodil Marcel Proust, co věčně snil,
vzpomínaje na tajemní přání,
znovu viděl kytice a mlýn.

Orchestr ruské literatury

Matějovi už se zavíraly oči, byl strašně unavený a už ho ty tlusté knižky vůbec nebavily. Myslím, že byl asi tak na prvních stránkách druhé části Mrtvých duší, když z únavy usnul. Ale za vteřinu se probudil a spatřil Piotreka, který šel přímo pod oknem Matějova pokoje. Matěj na něj začal křičet:
- Ježiši, co tady proboha děláš.

V zavřených očích vidím nebe ...

V zavřených očích vidím nebe
a slunce v černotmavých řasách,
usměv stromů na tebe měkký;
když déšt’ se stal veselým chlapcem.

Odráží se na bílém sněhu...

Odráží se na bílém sněhu
oheň těch minulých písmen,
v slovech se roztékají břehy
zapomenutého jména.

V rozbřesku jsem viděl dešt’...

Vrozbřesku jsem viděl dešt’
když moje duše hořela;
prohrál jsem znovu sláskou kšeft
a najednou to skončilo.

Brno se usmívalo něžným ránem...

Brno se usmívalo něžným ránem,
písmeny ze Skácelovy kašny,
hantec se mi zdál skoro úžasným,
bohužel jsme se ještě neznali.