Písmák Živel
Vítr. Hraješ si se mnou, i když nechci. Vláčíš mě z jedné strany na druhou, jako kdybych v houpací síti seděla. Ve Tvém objetí jsem bezmocná, nemůžu utéct, nemůžu křičet, nebo tedy ne tak, aby mě někdo slyšel, nemůžu se vzpouzet.
Zrcadlo budoucnosti
. a tak jsem se prohlížel v zrcadle. V zrcadle budoucnosti. Snímky se na mě valily a někdy jsem ani nestihl zpozorovat všechny ty detaily.
Dobrý den a nashlednou
Dobrý den.
Byl mi rok. Vnímal jsem jen to něco málo, co nemluvňata obyvkle vnímají, ale spíš jsem vlastně nevnímal. Viděl jsem jen svou krásně bílou postýlku, ale ještě jsem nevěděl, že peřinka má barvu sněhu, cítil jsem její vůni, ačkoliv mi nic nepřipomínala, cítil jsem maminčiny prstíky, když mě uspávala, ale nevěděl jsem, že je to má maminka, slyšel jsem zvuky, dokonce i hlasy, ale nerozumněl jsem jim, pil jsem něco, co také mělo barvu sněhu, ale nebyla to peřinka, a moc mi to chutnalo.
18 250 dní a ještě víc
a potkali se u kasáren, v Holýšově, přesně tam, kde stával obchůdek se sladkostmi. ,,Dáte si. " řekl nádherný, vysoký, poměrně svalnatý muž malé kudrnaté dívce.
Živel
Vítr.
Hraješ si se mnou, i když nechci. Vláčíš mě z jedné strany na druhou, jako kdybych v houpací síti seděla. Ve Tvém objetí jsem bezmocná, nemůžu utéct, nemůžu křičet, nebo tedy ne tak, aby mě někdo slyšel, nemůžu se vzpouzet.
Andělům bez křídel říkáme maminky
První, co jsem na světě spatřila, byla Ona. Ona s velkým ,,O", protože velká písmena se píši vždy, když se jedná o něco důležitého. A to Ona skutečně je. Mé kulaté, slzami zalité, hořkočokoládové oči ji poprvé zahlédly koncem května roku 1996.
Every brunette needs a blonde best friend
Jediný den, kdy byla větší než já, byl den, kdy se narodila. A jak jsme spolu bok po boku den co den vyrůstaly, stávaly se z nás -i přes ohromné vizuální i povahové rozdíly- nejlepší kamarádky. Během dětských let jsme se samozřejmě nerady dělily o panenky, hádaly se, pošťuchovaly, ale pořád jsme byly proti našemu společnému nepříteli, kterým byly naše maminky vždy, když se řeklo: ,,Tak a spát, jinak přijde ježidědek". Společně jsme strachem drkotaly zubama pod peřinou a držely se za ty malinké dlaně a snažily se co nejrychleji usnout pod starou střechou dřevěné chaty.
N.Š. 3?
Můj nejbláznivější den v životě se odehrál v malém rumunském městečku, ve velké polorozpadlé chatrči i v jejím okolí. Říkala jsem si, kde se ta "šilená" svatba bude odehrávat. Odpověď přišla během chvíle, kdy jsme byli zavedeni na dvorek, který spíše připomínal skladiště, bazar, blešák. Stoly poskládané ze všemožných prkének působily vratce, stejně jako židle, na které jsme usedly spolu s dalšími hosty, ženichem i nevěstou.
N.Š. 2?
Škoda že neumím tak skvěle po ostravsku, protože v podání mé pratety zněl tento neuvěřitelný a bláznivý příběh ,,užasně". Tak si alespoň představte malou, kudrnatou, černovlasou Moravanku, jak nad sklenkou vína a pod hvězdným nebem vzpomíná na své mládí.
To jsme jednou s Josefem (Nikoly Šuhaje synovec) dostali pozvání na návštěvu do Koločavy. Vybavte si film ,,Díky za každé nové ráno".
N.Š.
Jak začít, aby to bylo srozumitelné. Zkrátka bratr tchána mé pratety z otcovy strany se narodil roku 1898 v Koločavě. Byl největším zlodějem, loupežníkem a vrahem té doby a kdo se domnívá, že opravdu bohatým bral a chudým dával, tak je veliký romantik. K jeho otřesným činům se přidal jeho o dost mladší bratr.
Pan malíř
Zlatá niť lemovala okraje střech mdlých šedých domů. Táhla se po celém modro-purpurovém nebi. To bylo vyzdobeno paloučky vřesů a chrp. Sem tam si plul kudrnatý beránek, ale spíš mi připomínal pouhou pěnu na Urquellu.
Já
Jsem Slunce. Jsem velká, největší hvězda všech hvězd. Heč. Nejlepší na tom je, že vůbec nejsem namyšlená.
Pravda
Už je to tu zas. Sobotní pochmurné ráno. Prázdné, nudné, šedé. Bez jakýkoliv známek života.
i ženy útočí
Z pohledu muže:
Vařečky, vidličky, nože, utěrky… tím vším ženy útočí. Občas použijí i vlastní nářadí (to ostré vdutině ústní), ale nic ztoho nepřekoná jejich kousavé poznámky. Pochválíte jí nové vlasy a ona vám kysele odpoví, že nemá nové vlasy a proč, že vlastně nemůžete být všímavější. Upozorníte na skvrnu na bílé košili a okamžitě vás zmrazí ledovým pohledem, říkající: ,,Nečum tam furt.
MHD aneb vůně, slušnost a ticho
Denně se v MHD setkávám s nejrůznějšími blázny, cvoky, zkouřenými feťáky, neslušnými občany naší menšiny. A myslím, že nejen já. Nevím, jestli je pravidlem revizorů vždy lapit jen slušné lidi, kteří měli zrovna ,,den blbec" a zapomněli si svou kartu či lístek. To nikoho nezajímá.
Hudba
Téma: Jakou roli hraje hudba ve vašem životě. Myslíte si, že to co posloucháte vyjadřuje i váš životní postoj a styl. Je pro vás důležité, co poslouchají vaši kamarádi a partneři.
Vášeň
Životní energie, nutnost pro každý den, bušení srdce ve stejném rytmu.
Miluju nahlas a nesnáším potichu
Miluju Tvé oříškové oči, nesnáším, když jsou vsloup. Miluju Tvůj hollywoodský úsměv, nesnáším, když jím plýtváš na jinou. Miluju Tvůj hluboký hlas, nesnáším, když mluvíš tiše. Miluju Tvé rty, nesnáším, když neznají mě.
Ztracená duše
První březnový sluneční svit prosvítal do mé útulné ulity skrze zatažené žaluzie, čímž se vytvářely vzory na šedomodrých zdech. Šedo bylo i vmé duši. Byla vyprahlá, toužila po vrácení času. Nebo snad po jeho přeskočení.
Barborka
Vykuleně jsem vstoupil do třídy plné dětí, stejně starých jako já. Na zádech jsem měl batůžek včelího medvídka. Maminka se se mnou rozloučila polibkem a nechala mě na pospas tomu novému nebezpečí. Byly mi čtyři roky, ale i tak mě kholkám táhlo cosi.
Kráčel jsem...
Kráčel jsem – no, možná jsem i létal- zasněženým a naprosto vylidněným náměstím. Vločky padající zpošmourného nebe mi dosedaly na kabát zatuchlý hospodským smradem. Nebo vůní. Pomalu jsem ani nevěděl, kdo jsem, jak se jmenuji a proč právě teď, na Štědrý den, bloudím úplně sám tou proradnou Prahou.