Písmák Drahý můj (ex)
Cestou domů
Je po bouři
a snivci
roztáhli svá křídla,
v meziřádkách hromů
Napsal sám život
Přijíždím domů,
už nečekám zázrak,
snad jen trochu ještě
věřím
Jako vejce vejci
Asi nějakým omylem,
stvořil jsi mé tělo, taky povahu -
do niž bůh vtiskl velkou část tebe,
a já - chtěla jsem být jako ty,
Dopis .. do nebe a dál
Víš, znáš to,
když člověk hledá tam,
kde hledání končí a zároveň začíná,
snad klam, když vidí, že
Příběh - spánková paralýza, halucinace
Hory, rodina, slova, slova slova…
kolik toho člověk namluví, kolik zbytečných slov vypustí z úst, kolik nesmyslů. Copak nevědí, že ticho mluví mnohem jasněji, než tisíce slov, která ztratí význam hned po tom, co vyletí z úst. Proč když se ptáte, proč proboha neposloucháte odpovědi. Ela se zaposlouchá do slov z vedlejšího pokoje … baví se o jídle.
Jen tak zkouším
Byla naprosto zdrcená ukončením vztahu spanem dokonalým, o kterém si myslela, že by to mohl být muž, který ji měl doprovázet nejlépe do konce života. Už jí ubíjela ta snaha hledat partnera a tak se snažila dokonalého partnera vidět ve všech, kteří aspoň na venek vykazovali známky veškeré dokonalosti. I tento vztah vykazoval známky této povrchní dokonalosti vytvořené zjejich představ, které se nyní začínaly hroutit pod tíhou toho, co by se dalo nazvat realitou, která si postupně hledala cestičky do jejího vědomí. Tohle, co se dralo do vědomí nemělo zdaleka nic společného sdříve vysněnými představami o společném soužití dvou lidí.
Ne - vědomí
Vnímám obrovskou sílu nevědomí, které knám často promlouvá nejen pomocí slov, ale i obrazů, pocitů, představ a snů. Často jsou brány do nevědomí velice dobře střežené a naše obranné mechanismy nám neumožňují přímo nahlížet do těchto neprozkoumaných světů. A pokud tyto světy začnou pronikat do vědomí nešetrným způsobem, pak mohou velmi rychle zbořit všechny jistoty, které člověk vprůběhu svého života nasbíral a způsobit tak dokonce i stavy šílenství. Za branami totiž neexistují ta samá pravidla, kterými se řídíme zde, neexistuje tam prostor a čas, dokonce i logické uvažování se tu může zdát nesmyslné.
Štěstí na splátky
Nakoupím štěstí
na splátky
a šťastné konce
z pohádky
Slova psaná tuší
Jen jeden z večerů
podivných barev,
tvořený z příběhů
na stůl
Putování
Snad silou vůle
držím pohromadě,
a prosím vítr,
aby slabě vál,
Maska
MASKA
To bylo řečí, proč
nemůžu dělat co chci
a musím tisíc dalších
Kam chodí spát
Kam chodí spát
Kam odchází Slunce,
když Tma Nebe pokryje
kde usíná, kde sní
Odstíny šedi
Povídej jak vnímáš
světlo a tmu,
jejich hranici
- prý není vidět
Dvě věty
DVĚ VĚTY
Chci říct jen dvě, tři věty,
co propojí naše světy -
první,
Hvězda
Když zhasnou hvězdy
pak uvidíš nebe,
když vypneš příběh,
pak najdeš sebe.
Rozsviť svět
Někdy je svět šedý,
sama nevím,
zda rozsvítím
ho dalším dnem
Slova
Každé slovo je jako
otisk
vryje se hluboko
kdybych jen měla
Tisíckrát nic
Tisíckrát nic
Tisíckrát víc než nic
chci křičet z plných plic,
jen v krku cosi vázne
Vzpomínka
VZPOMÍNKA
Jen dalším večerem
proplouvám bez tebe
ztracená ve své hlavě,
V dešti
Stůj si klidně v dešti
před dveřmi ke štěstí,
než ti kapky smáčí kůži,
- říkáš,
Kousek ze mě
Kousek ze mě
Snad chtěla jsem strávit
s Tebou o ráno víc,
dobou podzimních plískanic
Moře odpovědí
27. 10. 2014, 23:11
Toulám se jen tak
večerem
ještě jsem skutečná
Západ slunce
Klaní se slunce
nebi a v mracích
milují se draci
na šňůrkách
Jistota
Jistotu zavírám
do klece prázdných dní
jen nejisté dny
bývají nevšední,
Přestupní stanice
Čekám krátce,
na zastávce -
přestupní stanice
do cílové roviny,
Při mě stůj
V realitě relativně
skládám věty
do skříně - nová
slova ve dvou
Zajatci času
Nikdy jsem nepochopila
– kam mizí můj čas.
Blíží se den
dalších narozenin.
Inventarizace představ
Zamknout představu,
na deset západů,
provést inventarizaci
všech hloupých nápadů,
Kdo jsi?
Už začínám TI
rozumět,
chceš umět žít skrze mě,
a měnit co je neměnné,
Adresát neznámý
Jen hloupí myslí, že
(s)nový svět,
postaví z myšlenek
niterních protiproudů,
Procházka tmou
Tma vpravo a tma doleva…
Vcházím do ulic a všechno okolo mě se děje bez mého přičinění, dokonce i mé nohy
chtějí jít vlastními kroky, tělo touží po tom, zhroutit se kzemi a rozpustit se vní.
Snad mé nevědomé přání, snad mě chce tělo zastavit před šílenstvím tohoto světa.
Na prahu neřestí
Duše má,
nesměj se
mé neznalosti,
procházím jen krajinou
V kapce rosy
Hledám v kapce rosy
odpověď na to,
co mi nepovíš.
ty nevíš,
Pane profesore
Chci být jako vy,
pane profesore,
cestovat časem
za pochopením
Melancholia
Za okny podzimní list padá,
já kvetla dávno,
jednoho dne z rána,
láskou pomatená dáma,
obraz dne v dešti
Lítostivé nebe,
tolika slz roní,
bez příměsi solí,
pláčou také stromy,
Marná sláva
Smutný je ten,
kdo příliš očekává,
v přívalu slov,
hledám jen jedno,
Nezavírej oči před... III.
Jedním slovem
- divná, ta
co sedí v koutě,
hledí z okna,
Nezavírej oči před... II.
Procházím městem,
boty nasakují vodu
z každé kalužiny,
s hlavou skloněnou,
Nezavírej oči před...
Na hranici,
mezi světlem a tmou
s duševní prázdnotou,
sama
Vzpomínky na domov
Byla pořád příliš malá,
na to, aby pochopila
tajemství vesmíru .
Bohové na ni koukali
V zajetí času
Ještě žiješ vzajetí svých vlastních iluzí, znichž jedna je čas. Čas může hojit poranění a zároveň tě může chytit do pasti vytvořené vlastní myslí. Není snad včerejšek už jen vpouhé vzpomínce přítomnosti, tak jako je zítřek vpouhé představě budoucího. Včerejšek i zítřek existuje jako pouhý odlesk přítomnosti, která se sebe vyšlehává plamínky vzpomínek či tužeb.
Muž s cigaretou
Dnes jsem potkala muže s cigaretou,
'Slečno,nemate oheň. ' -ptá se.
'Nemám' -odpovídám.
'To je zajímavé, dnes ať se zeptam kohokoliv,tak nikdo nemá'
Smích
Schovaná za stromy,
průhledná
jako list papíru,
ušitá na míru
Otevřené dveře
Vzpomínáš,
jak tenkrát -
otevřely se dveře
v mojí představě,
Ke štěstí
Jsem sama sebou,
ve chvíli kdy spíš,
jsem sama
přesto v plné kráse,
Za hranicí mysli
Jsme tak hluší k vlastním potřebám, každou minutu, každou vteřinu, neustále dostáváme vzkazy a znamení, které jsou nám podávané ve formě vlastních pocitů, intuice či vhledů. Člověk může jít proti vlastní intuici, ale nemůže proti ní zůstat napořád. Něco nám říká, kam máme jít a čemu se vyvarovat. Sami moc dobře víme, co máme dělat, jen občas - nejsme k sobě upřímní, jsme zaslepení přáními jiných, představami o tom, jaké by to mělo vše být.
Mlhavá vzpomínka
Mlhavá vzpomínka
na život prastarý
otvírá zákoutí
dávného hledání.
Zajatci osudu
Stáváme se zajatci
našich vlasních osudů,
které za nás napsala,
ruka druhých.
Směrem
Vůně ranního větru
a kávy
prolíná se pokojem,
pozůstatek kouře
Jsem, ale ne moc ok
Daroval jsi mi
růži
- tu nejkrásnější
ze všech,
Odnikud nikam
Na zemi střepy -
to roztříštěná osobnost
na malé kousky - slepit
nebo neslepit.
Na znamení
Jen snílek prochází světem
a hledá své místo
pomocí šipek
psaných křídou po chodnících.
Slza za úsvitu
Jen malá kapka kutálí se po tváři,
co jen se skrývá v jejím středu,
snad smutek, že nedošla jsem k oltáři,
snad smutek, že nedošla jsem k Bohu.
Korálky z iluzí
Kdo svléká šat
z minulých zrad - tak jako had,
jemuž je kůže malá,
kdo padá
Květ v dlani zahradníka
Chtělo se mi mlčet,
v tvé přítomnosti .
odletět daleko za moře,
a za horou postavit si chrám,
Vzpomínková
Jsem hledající. Hledající odpovědí na všechny otázky,
které ke mně přivál sám čas.
Ty otázky mě spalují, jak oheň mění v prach kusy dřeva,
jež podléhají zkáze věků,
Májová
V lístku stromu najít smysl,
letět k nebi na paprsku.
Lásku najít pod kameny,
ve svém srdci kousek něhy
Stín
Jsou místa, kde mísí se.
směsice citů, pudů a tužeb,
ve chvílích závratí, co navrátí
celistvost našich bytostí,
Smysl mezi slovy
Miliony přečtených knih,
které prý přinesou odpovědi,
přečetli je - a stále se ptají,
jak žít.
Mít odvahu skočit
Mlčím.
tak nejtišeji, jak jen dokážu,
aby jen neutekla,
jediná boží myšlenka.
Andělé v mých vlasech
Ostatky tichosti,
rozléhají se vkaždém znás,
jak prázdné nádoby,
hluší kvlastním potřebám.
Všední dny
Do jisté míry,
zaplavuje moji duši smutek,
když vidím,
že to, po čem jsem toužila,
Láska a její kat
Marně hledám slova,
jež v mysli klíčí,
Nelze zastavit čas
přišpápnutím brzdy. vím, jak rychle zabíjí
Pomatená
Kde nic není,
před branou do nitra pochopení,
Snažíš se uchopit štěstí
(tak, že . )
Jsme to my
Jsem to já,
jsi to ty
jsme to my – lidé,
kteří se honíme za zdánlivou dokonalostí
Ztraceni
Nevíme, jak splynout s kapkou deště,
nedokážeme
splynout ani sami se sebou. Jsme
prázdní, my co sem nepatříme.
Stín-o-hra
Stala jsem se.
odstínem vlastního přání,
pouhou vzpomínkou své naděje,
zlou noční můrou dobrého JÁ,
Zima brrr
Chodí.
mráz po zádech,
co bere dech,
těm co schovávají, ruce do klina
Snílek
Málo času, který zbývá na život
na zastavení,
v bludném kruhu - uvěznění
ve svých hlavách
Sen - pokračování
Vytvořím (s)nový svět,
myšlenka stane se, stavebním kamenem,
a já pak na moment
stanu se čekáním na tebe,
Touha
Probouzí se.
. touha po doteku,
byla dlouho schovaná v temném zákoutí,
snad myslela, že patří do jiného světa.
Jsme šedí...
Barvy utajené v mlze,
do kloubů vkrádá se chlad,
na duši mráz, co zase
zmrazí vše, co bylo krásné.
Vesmírná melodie
Občas - jen nějaký den,
hrajem stejnou melodii s vesmírem,
naše struny - tak, jako struny loutny,
rozechvějí se stejnou melodií,
Píseň duše
Já jsem tebou a ty jsi mnou,
mluvím k tobě každý den,
vedu krok tvůj správným směrem,
volám: Tady, tady jsem.
Utajené krásy
Pálená bezmocí
v noci, když sen přichází
ve formě prozření
a tuší, že nezná -
Strach
Černý čaj po ránu
v cizí kuchyni,
řekl jsi "Mám tě rád" před chvílí.
Slova mě matou já nejsem tou,
Tanec andělů
Tvrdě spíš a zdá se,
že tvůj svět je krásnější než
ten, který zažívají bdící.
Nad životem střídají se -
Múza
Vpohodlném křesle,
Kapky deště, ťukají do oken.
… říkám „dále, vstupte“ -
raději se rozbijí o zem,
Matoucí
Slunce zapadlo
. a mě napadlo . že když
zbarví oblohu v západu - červená se,
jako já, když zaplavu.
je na čase...
Čas říci sbohem,
představě o tobě,
protože když zmizíš,
objevíš se všude.
Sen
Vytvořím (s)nový svět,
myšlenka stane se, stavebním kamenem,
a já pak na moment
stanu se čekáním na tebe,
Zlomená...
Ze ztráty sama sebe zůstala ponořená do tmy zahalené tichem,
v přítomnosti muže, jež ji činil nešťastnou a její oči -
dříve ukrývající světla nejjasnějších hvězd, nyní zejí prázdnotou.
Marně se snaží napravit chybu - v den, kdy podala ruku tomu,
Oheň v srdci
Čas říci sbohem
představě o Tobě, pak-
objevíš se všude.
Svíce dohoří
Hologram
Tak jako mávnutí křídel motýla,
jež může vyvolat tajfun na druhé polovině zeměkoule,
tak i naše myšlenka,
byť jediná a sebemenší -
Já jsem
V tichu hledám odpověď -
odpověď na otázku, jež neexistuje.
V poli lásky, hledám život,
který se nikam neztratil.
Letní
V kopcích vysvítá
zelená pláň v místech, kde
dopadá nebe.
Tráva ve víru,
Stín na duši
V myšlenkách prázdno,
ze smrti - saju mízu života,
co uniká ve chvíli, kdy
nelze jít, ani stát.
Do nebe
Podej mi ruku,
vezmu tě na výlet -
do vyšších sfér života,
tam, kde z lásky všechno vykvétá,
Kamarád ve sklenici
Hodiny odbíjejí dvanáct.
Je noc
nebo den
. co na tom záleží.
Zkouška
Kapka dešťová
oblohou padá k zemi
v doprovodu slz.
Na dně propasti,
Komu zvoní hrana
Držím v dlani motýla,
Ach, on umírá,
Chtěl doletět do nebes
A dotknout se hvězd,
Koc..o..vina
Alkoholový opar vznášel se nad tebou,
A malý byt lemoval dým z cigaret,
a já stála při tvém boku,
viděla, jak odchází zbytky tvé bytosti.
Společnost
Od narození nás učili rivalitě, závisti a strachu, cílevědomosti a s ní spojené chamtivosti a hrabivosti peněz, nikoliv lásce jeden k druhému, důvěře nebo otevřenosti.
Jen si vzpomeňte, kolikrát nám říkali, ať nevěříme cizím lidem, že musíme být lepší než ostatní, vydělávat hodně peněz nebo „něco v životě dokázat“. Když jsme chtěli být upřímní, řekli nám, ať nejsme drzí, když jsme chtěli s něčímpomáhat, řekli nám, že to neumíme, když jsme měli sny, řekli nám, ať se raději držíme při zemi.
Honíme se za materiálním bohatstvím, a své štěstí měříme podle počtu vlastněných předmětů, aut a domů.
Čekej tiše
Květ lásky
Ve vůni květu schovává se ten,
Co zas a znova moje srdce raní,
Tak jako první slza ranní,
Do polštáře vpitá, má beznaděj skrytá,
On
Jsem hledající. Hledající odpovědí na všechny otázky,
které ke mně přivál sám čas.
Ty otázky mě spalují, jak oheň mění v prach kusy dřeva,
jež podléhají zkáze věků,
Vzpomínky
Krouží nade mnou jak obláčky dýmu
a ztrácí moc nad mým životem
pokud jim sama nedám sílu
k životu
Modlitba
Co dělat v tento temný den,
Kde k lásce chybí malý kousek něhy,
Tak jako poušti kapka vody jen,
Tak jako vyprahlá v té poušti zem,
Růže bez trnů
Čím bych jen byla bez trnů.
Snad krásná a laskavá,
snad jenom tichá múza něčí fantazie,
snad jenom láska, co nemá koho obejmout,