Písmák lidé jako uschlé stromy.
luna má krásnou tvář, realita krutá mě
sžírá ta krása mysli. zářivé mraky plují
po luně, magorie všech se ozývá. moje
filosofie mě drží při životě, básně v
anděl
vyděl jsem anděla v mracích se třepotat,jeho závoj v
šeru ztrácel zář. slovo od slova hláskoval my soucitně
svůj bol a žal,jako nůž zněl jeho hlas když tichou modlidbu
soucitně odřikával,a přitom hledíc na svou svatozář
mysl bolesti
v mysli krev a sliz ukrývám,ale přesto
strach mám,aby někdo nespatřil stíny mé duše. múza
prolíná můj sen,o spatření rozmanitých vět,bělích a krásných,
inspirujcích můj zapadlí svět optimizmu. v ukrytých debatách se
skrz okno krásné proudí světlo do mé duše
když ráno koukám z okna na obvzvlášť depresivní lesknoucí se
střepiny vzlétajcí z obrazumé mysli a probodávajíc mě zevnitř.
když chodívám po ulici pln úvah jsou to úvahy sebedestruktivní
ale obdařujíc mou mysl jako básnický verš krásný.