Písmák Zase potřebuji svého anděla
Měsíční svit té noci,probudil ve mě ten pocit,že zase potřebuji mít svého anděla. Svou múzu, které budu hladit vlasy,psát jí krátké i dlouhé vzkazy,Hnát se za ní do veliké dálky,Měřit palce, sedmkrát svisle i horizontálně,konverzovat s úmyslem, potají i spontánně. Nehledat míru a ctít vtip,hledat vzrušení i tichý klid,Do noci si povídata do rána spát,přes den přemýšlet a probíratvelké i malé věcia to všechno pro ten pocit,že zase potřebuji mít svého anděla.
Co já vím
Možná, co já vím,
ten smích, co neslyším, uslyším.
Možná mi ho vítr s sebou přinese.
Možná, co já vím,
Diogénova smyčka
Vypustil bych do vzduchu několik svých básní,aby vítr aspoň některá slova k Tobě donesl. Pár slov převázaných modrou mašlí,z balíčku, co se roztrhl,já hledal(a to je zvláštní),se smyčkou na krku. Tu smyčku mi uvázal sám Diogenes,místo uzlu na kapesníku. Já ji nosil včera,nosím dnes,na paměť toho okamžiku.
Moje oči v noci
Jsi zvědavá na mé oči.
Jsou dvě, obě pod obočím.
Když je tma,
tak oči v té tmě bdí.
Prázdné duše
Všechno se smotalo v nekonečné kolo.
Kolo vypletené dráty.
S duší na svých okrajích,
která se pomalu vypouští.
Mým tajným láskám
Chci napsat všem svým tajným láskám
předtím, než na Štedrý večer usednu ke stolu,
že nad nimi jsem často váhal,
a taky že jsem (někdy marně) snil,
Pět dívek
Sedmého dne, sedmé noci,
zlý sen se mi zdál.
Pět dívek já potkal a pln bezmoci,
protože přemohl mě temný žal.
Jarní zrzce
Věje tu vítr, ovívá tváře,
dnes nikdo neví, co přinese.
Slunce má oči velkého žháře,
a kreslí Ti v okně mé depeše.
Na cestě
Vyrazil jsem slunci vstříc,
a třeba jsme se minuli,
při Tvé cestě na sever.
Možná jsme byli blíž,
Ztracený
S láhví dobrého bílého vína,
se zdá, že má i Tvoje vina
za všechny Ty ztracené dny i noci,
je malá a malý je i pocit,
Já, Ty a naše vina
Kreslené na nebi naděje budoucnosti,
co vrhají se na kousky ztracené minulosti,
osvětlené odstřelovači vzdušných cílů,
ze všech zemských světadílů.
Telefonní čísla
Devět čísel, která ke mě vedou,
desáté je zvonění a pak můžu mluvit s Tebou.
V jedenácté sekundě se Ti představím,
a mám pocit, že ve dvanácté oněmím ;-)
Zvadlé květiny
Lechtají mě nohy poškrábané od bodláčí,
Tvůj smích mi v uších mizí bez ozvěny,
Květiny, co natrhal jsem,
na mě se teď mračí,
Slova
Vypustil bych do vzduchu několik svých básní,
aby vítr aspoň některá slova k Tobě donesl.
Pár slov převázaných modrou mašlí,
z balíčku, co se roztrhl,
Noční bitva
V noci, kdy hvězdy svítí
střešním oknem na mou dlaň,
já tu bdím, diskutuju se svým bytím
a plánujeme co dál.
Stesk v měsíčním svitu
Měsíc tu svítí v mlhavé páře,
já nořím hlavu do poštáře,
A Ty.
Ty za zdí už možná spíš.
Pták, co nese smích
Letí pták,co nese smích,a v dlaních mýchpár stesků tvýchmě pálí. Fíííí. Přilétá pták,co nese smícha v dlaních mých červených,mezerou pár stesků tvých,se pryč valí. Fíííí.
Večer když...
Večer, když měsíc odkryje část nekonečné své kulatosti,
když oči mé těkají po stěnách nekonečna
a v tunelech ozývají se výkřiky pohlcující věčnosti
a lidé usínají.
Prežití vs. smrt
Smutek zračící utrpení,
kousky radosti k nenalezení,
čáry kreslené tupou tužkou,
když Ty spíš.
Oči v modré hale
V tichém tichu tiše odcházíš.
V modré se tiše Tvé oči koupou.
Ty jsi pryč, já tu tiše bdím
a bavím se svou duší hloupou.
Oči, se kterými jsem se nerozloučil
Možná, že se změníš v modrý květ,
možná v bílou růži.
A já mám pocit, že už jsem o tom někde čet\'. . asi v nějaké knize vázané v kůži.