Písmák Cesty
Cesty zasypané listím
jsou pro slabochy výhodné.
Mohou tak často obejít
složitosti života.
Počmárat srdce
Počmárat srdce,
to umí kdekdo.
Přečíst to po nich,
to je ale často dřina.
Zčervenej
„Zčervenej a zemřeš“,
zašumělo kapradí
lesní jahodě.
Seděli
Seděli vpoli slunečních měsíčnic
a rozpraskanými zorničkami iluzí
se vysmívali bolestem života.
Seděli vpoli měsíčních slunečnic
Čtvrtek ve smokingu
Hloubkou nesmírnou
se koulí korálek touhy.
Čtvrtek ve smokingu
setřel vybledlou časomíru
Vmazlit si tě
Snad pro obzor boží
se vleče halucinace
údolím líných makovic.
Dvanáctý smysl smyslnější
Vychechtané ráno
Vychechtané ráno zakrojilo
okoralé rty do
měděných slz zbloudilých
vzastaveném vodopádu,
Odpuštění
Zapálil jsem stíny obzoru,
vychrtlépřítmí rozevřelo prsty,
když tušící slepci začali číst
vúdolí zlomených rozhodnutí.
Plyšovej slon
Můj plyšovej slon, to není žádnej klon,
kterej myslí dnem i nocí na mamon.
Slečna se mu smála, že je džungle harpagon.
A on. Šel, rozhoupal zvon, který jindy ohlašuje skon
Jdi ode mě blíž
„Suď mě. “, prostřelila vyostřená věta rozpárané mraky,
přitiskla se ke mně, zastavil se stoupající vodopád,
ples srdečních moch (k)omůrek a já málem balil saky paky,
pak směšný pokus vrůst jí do klína, ale nechtěla se mi dát.
Je mnoho blbů...
Rozpuštěný opilec se omotal okolo zdi kostela,
aby se lépe propil skrze všechna ta staletí.
Horké směšné rty do něj vypálily studené polibky
s příchutí věčného kříže prachu prázdnoty.
Mám nebo nemám?
Proněžnil jsem ráno do oblázků opilých
čerstvostí zbloudilé polní cesty.
„Mám nebo nemám. “, prohořívá do
vybublinkovaně barevných písmen
Hořkou ne!
„HHořkou ne. “, křičela, zrudla a hlas se jí třásl.
Napadlo mě, kde se asi poflakuje dobro
a jak právě dneska vypadá.
Žluté vlasy proti tmavě modré obloze.
Už žádný playback
Nebylo snadné propadnout až sem skrz černou díru děje,
někdy to zkus jít jen tak poslepu a nenarazit příliš.
Andromediny mlhavé šaty sklouzly zhornatých ramen,
odknoflíkovaly hrom do nekonečného prostoru
Tři, a každá jiná
Večer co večer
láká prolhaný plamen
naparáděnou můru
na horký polibek.
Moje přání pro všechny
Co vám šťastným bych mohl ještě více přát…
Snad umět na pohoří zmatků větrem mávat,
sklidnou myslí vřece šílenců proudem točit,
schladnou hlavou vzálivu duší myšlenky čtvrtit,
Tři kousky
„Prohladím se ti do duše“,
vybubnoval něžný déšť
na okvětní víčka
cudné sedmikrásky.
Oranžová koule
Oranžová tečka na obzoru v dálce,
zvětšuje se, vnímám jak začíná růst,
teď. míček na ping-pongové pálce,
vypadá legračně, vyloudí jen povzdech z úst.
Nebezpečné nekonečno
Včera jsi vyměnila cokoli za něco jiného. No konečně.
Vdlani umaštěná pozvánka na maškarní bál duší,
strach je zbytečný,opatruj se a snášej to statečně,
tam se roztržené osobnosti valí jen černá pára zuší.
Cokoli za něco jiného
Až se jednou po bradu potopíš do egoistické bouře,
slova se ti zamotají, o dlažbu se roztříští smích,
konečně přestaneš nadávat údělu jako starý couře
sbalíš své nakyslé srdce, přečteš vzkaz pověšený na dveřích.
Studené ráno
Láhve vypitého včerejška vycinkaly fádní melodii,
pohozené tričko a džíny připomínají otisky slastné noci,
rtěnka na rameni vykroužila sladkost prožitků
do shrnutého prostěradla plného vášnivých výkřiků,
Navěky
Na starém hradě, co vznešeně se tyčí proti noční obloze,
pověstmi opředený tajemný kastelán svá léta dožívá,
spostavou shrbenou, někdy vypadá už dost uboze,
vjeho očích však věčné mládí záhadně se usmívá.
Peníze nebo život?
Myšlenky, co rodily se ve světle krásných zítřků,
rozhoupaly zvonečky víry plovoucí vtepnách.
Obstoupil jsem svůj osud,
abych rozetřel čistotu úmyslů do vyprahlé duše.
Jak chutná pravda
Jak chutná pravda
Promítám příběh na plátno tvých očí,
abych setřel zaprášený smutek
vyšlapaný kroky vybledlých milenců.
Jednou za svítání
Žiletky ostrých slov
překročily zaprášené rty a
proťaly pouta přátelství.
Nůše nešetrných skutků
Bezejmenná
Ani nejazurovější ráno nedokáže zastínit
tvůj hvězdný obraz vrytý
docopánků citu otištěných v mé mysli.
Protančila jsi mými řasami,
Vyhlazené svítání
Noc rozprostřela ametystovou stuhu
vypolštářkovanou řasami dávných snů.
Bdím v říší dobra, kde duhové korálky
zaslepují černošedé okamžiky vrásčitých pohnutek.
Pochopení
Jak šťastné byly dětské dnykdy žil jsem jenom s andělynež pochopil jsem, že mi jestjen s jedním cestu odtud snést.
Moře věčnosti
Extatická noc je u vrcholu,
řetízky snů se spojily vproud,
který unáší osudy
až do moře věčnosti.
Pohárky
Úzké zvlněné boky pohárků života
zacinkaly o mince věčných tváří,
osahané minuty přesýpacích hodin
nalámaly paprsky životadárného jasu,
Bublinky
Bublinky něhy sobotní noci
stáhly plyšového slona do říše snů.
Polední duha prosí u dveří půlnočního slunce
o svobodu stínů své duše,
Danost
Promluvila oblaky dávných činů
proměněných vplameny současných snů
nelze zabránit rtům věčného času
políbit tvář uhrančivého popela
Právo volby
Tvá nevyřčená slova mě objala
mřížovím svých písmenek
utápěných vuhlících
přivřených očí touhy.
Pokaždé to nevyjde
Letní noční oblohu
proťala světelná vývrtka,
opilá svatojánská muška
spadla do orosené trávy.
Kameny osudu
Za opálovými řasami soumraku
jsi proklouzla do nevědomí,
plamen svíčky ametystu
vypálil jméno bezejmenného,
Pruhovaný osud
Pruhovaný osudti přetahuje přes hlavutvoje jáUž zase jsia nikdyneodejdešVíra VenušeÚtok MartaSpojíme seve dvojí jednotu
Čepičky
Čepičky zastaralých rytmůodvál potomek bytí,Jen my dvaletíme vstříc kořenům proudu,Bez světla není stín,Srdce není koleno,aby se dalo ohnoutUž víš, proč horyza soumraku rudnou.
Včerejší dnešky
Jantarové svítaní,Čáry dlaní proťaly soumrakVčerejších dnešků,Srdce vykročilo ze tmy,Podej mě ruce své dušeA já s tebou půjdu na maliny.
Mám tě rád
„Mám tě rád“,zavolal večerní červánektak silně, aby ho slyšelajeho kapka ranní rosy,i když věděl, že si spolunikdy nezatančíza svitu Měsíce.
Okřídlená naděje
Hříchy myšlenek
stekly po tvářích touhy
Barevná sklíčka minulosti
slepila prosklenou budoucnost
Co za to?
A co za to. “, zeptal jsem se. Její hnědé oči se utápěly v mých, Než mě políbila, Nepřítomný hlas zašeptal: „Tvůj život. “ Nepatrně jsem zaváhal, Pak se říznul do prstu A popsal její duši.
Na Pobřeží Voloviny
Mám strašnou chuť na blbiny,prak a šutr, už to začíná,jsem to zas já a nikdo jiný,vysklený vokno padá do klína.
A co mozek. Myslet. To je dřiny,hlavně, že si mám kde hrát,vybírat prachy u pěšiny,slibuju, už nebudu se prát.
Dech Katedrál
Nekonečné doteky prstů času,hříšné myšlenky barevných skel,smyslný šepot stínů sloupoví,tajemná zpověď tahů štětce,básnění života ztvárněné v mosazi,neviditelné touhy andělů noci,provokující stálost útlých věží,horké jizvy plamenných jazyků,hojivé záplaty tichých i vykřičených bolestí,odvážné kresby ranních paprsků,prosebné chorály večerních modliteb,nepokořitelná hrdost vznešeného chrámovía obdivuhodná nezlomnost tisíců neznámých. ---Omamné svědectví dechu katedrál.
Na prahu věkůvpil jsem se do duše kamene,zavřel oči a… vdechl sám sebe.
Rabíndranáth Thákur
\\\"Jednoho jitra mi v květinové zahradě přišla slepá dívka nabídnout věnec z květů pokrytý lotosovým listem. Pověsil jsem si jej na šíji a slzy mi vstoupily do očí. Políbil jsem ji a řekl jsem: “Jsi slepá jako květy. Ani sama nevíš, jak krásný je tvůj dar.
Oheň v srdci
Projdu tebou zlehka,abych nepolámal tvoje řasy,a nepošlapal tvá víčka. Projdu pomalu, abych nesfouklplamínky v tvých zorničkách,co zažehly oheň v tvém srdci. Uctívám ho,i když hoří pro jiného.
Rozpustli mě lízátko
Vyšplhal jsem vysoko, až pod oblohu,abych jí rozepnul a na louce vzaduti natrhal polní květiny, které máš ráda. Neodolal jsem a podíval se z té výškyna svět skrz ocucané lízátko,skrz zbytek žlutooranžové růže. Byl tak barevný a veselý,i když trochu ulepený. Začalo pršet, nebeští uklízečimě lízátko rozpustilia život se vrátil do starých kolejí.
Tak už skoč
Mezi dvěma mlýnskými kameny. Znáš ten pocit, viď. Nerozhodné myšlení, rozdvojené myšlení,schizofrenní stavy, rozdělení, rozpolcení a neslučitelnost. Mám říct ano nebo ne.
Pro Andy
Ráno jsi nakreslilamotýla s černými křídly. Tvá duše slzu uronila,růže jí k tomu vybídly.
Nemůžeš mě tak snadno opustit,tvá cesta není u cíle. O svůj život je třeba se bít,jakkoli, třeba i zběsile.
Snová
Sestoupil jsem k tobě z noční oblohy,abych ti rozprostřel své sny pod nohy. Vím, že se ti zatím spát nechce,ale až usneš, prosím našlapuj lehce.
Bytí
Přeji si, abys pochopila, že tady nejsi náhodou,neodděluj se od světla padajících hvězd,tvůj domov je všude kde jsi, je v tobě,vyjdi dnes v noci ven a podívej se na oblohu,bytí tě potřebuje, bez tebe by tady bylo smutno,svítání, červánky, západ slunce, úplněk i ticho bycítily prázdné místo, které nemůže zaplnit nikdo jiný,s bytím jsi spojena, bytí o tebe má zájem, jsi bytí samo,ucítíš nesmírnou lásku, jak se na tebe potichu snáší. Na nebi rozkvetly bílé vlčí máky.
Stezka Zasvěcení
Rozhrň závěs uvědomění a zkus vstoupit na stezku zasvěcení,Kde se život stává plamenem bez kouře. Vnitřní hlas tam nemluví slovy, ale jazykem srdce, jazykem beze slov,jeho tvář je bdělá, pozorná a schopná přijmout světlo i temnotu.
Svou korunou se spojíš s vesmírem a dotkneš se nekonečna,staneš se tak Bláznem, který v pravé ruce drží bílou růži,do svého těla pobral barvy čtyř elementů a splynul s harmonií,v níž mu nelze odejmout to, co skutečně jeho jest a pro něho je důležitým.
Kráčíš pomalu údolím do svého nitra, kde můžeš uslyšet svou pravdu,život je modlitbou beze slov, radostí i krásou, která patří jinému světu,i bílým teplým paprskem, který vyhání temnotu z koutů tvé duše,najednou dokážeš spojit vodu i oheň, zemi i vzduch.
Třinácté znamení
Slzy obsahují sůl a jsou zbytkem vnitřního citového spalování. Stejně tak i sůl je zbytkem po spalování, což se můžeme dočíst v mnohých arkanických pojednáních. Sůl se nachází jak ve vesmíru, tak i v každém člověku a je součástí mystické triády. Je to jedno z velkých alchymických mystérií.
Cesta Blazna
Už tolikrát jsem slyšel o cestě poznání, cestě nezávislého poutníka,Stezce zasvěcení, na níž ti světlo hvězd protéká mezi prsty,Kdy se blížíš k prahu nekonečna, za nímž tě čeká slavnost Bláznů,Kde minulost, přítomnost i budoucí už nejsou, protože v jedno splynou.
Je strmá a klikatá, úzká a málo pohodlná a velmi nebezpečná,Je symbolem dobrodružství života a nevinnosti duše dítěte,Stojíš před zrcadlem svého svědomí, které odráží tvou čest a sílu,A zapaluje plamen svíčky do temných koutů tvého Já.
Cesta, co je jako balancování na laně a stále ti připomíná,Že jen ten, kdo se postaví dlícím na prahu a je tak plně vyléčen,Může beztrestně pohlédnout do tváře nejvyššího mystéria,Poodhalit bájný závoj bohyně Isis a rozvinout své vnitřní světy.
Pomůže ti napravit temnotu ve tvém nitru a najít sůl, rtuť a síru života,Vstoupíš-li na ní v tichosti, pokoře a s čistým srdcem, ona tě pak poučí,Jak nebýt ubíjen svým nezralým egem, jako kdysi jistý kralevic dánský,Jehož duše cítila, že ztratila kontakt s vesmírnou podstatou.
Na rodinné nákupy?
Dnes ráno jsem popojížděl v dopravní zácpě po mostě Legií. To je ten most, co vede přes Vltavu k Národnímu divadlu. Bylo lehce před desátou hodinou. To budu u Národního až tak za 10 minut napadlo mě.
Kdo jsi?
Bylo jen krátce po bouřce, a přesto už bylo možné opět vidět slunce. Seděl jsem na útesech nad mořem, v puse stéblo trávy, za zády černé mraky a před sebou oranžový kotouč, který se chystal dát první polibek mořské hladině na obzoru. Obloha se rychle projasňovala, po ní tančily kvapík poslední zbytky mráčků a od moře vál voňavý slaný vítr. Plachty nebyly na obzoru ještě vidět, rybáři měli ten den zpoždění.