Písmák Panenka z porcelánu
Jsem jako panenka z porcelánu,
hladká tvářička bez kazu,
v očích tisíce výrazů,
co v pohled ze skla rozplynou se.
Jang a Jang
V osamělosti našly sebe,dvě duše drásané osudem,mnohokrát zraněné, uzavřené,zoufalství vzrůstalo každým dnem.
V blízkosti dosud nepoznané,navzájem léčili si rány,jablko lásky zakázané,pomalu zrálo u ráje brány.
Nejdřív jen chladivé polibky
na líce pláčem rozpálené,
Vyplakat tvé jméno
Vzpomínám na tvé vlasy,
divoce vlající ve větru,
když u okna stál jsi,
a naposledy shlížel na svou zem,
Ledová královna
Jsi jako socha z mramoru,
tvrdá a chladná jako led,
vidí v tobě jen potvoru,
již nezajímá vnější svět.
Pozor na city
Horké slzy ztuhly v led,
v ústech hořkne sladký med,
po čems dříve tolik toužil,
hledal, trápil se a soužil,
Zoufalství
Po tváři stekla mi horká slza,
před očima jen temno mám,
kéž už mě opustí všechna hrůza,
kterou teď v duchu prožívám.
Dopis
Je zvláštní psát ti tyto řádky,
netuším, jak tě oslovit,
nemohu tam a ani zpátky,
jsi ten, kdo vzal mé duši klid.
Ztráta paměti
Hluboká, bezedná je propast v mé mysli,
byl jsi či ses mi jenom zdál.
V temnotě tápu, zmatená, sama,
kdo jsi ty, co jsi, teď se tě ptám.