Kam mizí světoboly člověka

Movsar


Pro Alberta to bylo jen další zádumčivé odpoledne. Přemýšlel zrovna nad ekologickými otázkami současnosti, nad vybíjením tuleních mláďat odpornými výměšky lidstva, nad spravedlností, která by sochor z rukou vrahů předala do rukou Ekosupermana a ten jím, s krutostí přímo biblickou, divoce roztančil kosti v tělech primitivních lovců. Přemýšlel nad tím, proč musí žít na planetě, kde nedaleko od sebe jedni z dlouhé chvíle soutěží v pojídání palačinek až k bodu zblití a druzí umírají hlady sotva se narodí. Přemýšlel, proč někde na kopcích Kavkazu je základním problémem, kterak přežít noc při náletech okupantů a jinde je to sháňka po nejvhodnějším psychiatrovi pro rozjíveného pudlíka. Ptal se sám sebe, proč se miliony modlí k žonglérům s koženou merunou či honičům puku a zachránce jejich vlastního tetelivého štěstí nad ohnivzdornými sklíčky v dusivém prostředí laboratoří si ani nedokáží představit. Hrubé obrysy velmi černých linií mu ukazovaly odpověď. Proč to vše muselo zajít tak daleko, ale na rýsovacím papíru jeho smutné obžaloby světa nebylo.

Když už byl Albertův plnovous úplně zmáčen slzami, ozvalo se tiché klepání. Motivy květin, vyvedené v mdlých barvách na stěnách chodby jeho předměstského domu, vydávaly Albertovu churavému nitru životadárnou skývu chleba utišení. Propustil středně širokou štěrbinou dveří zdroj své duchovní regenerace. Gabriela se posadila, ihned si všimla, že její citlivý druh je opět schvácen trudnomyslností, a přistrčila před něj svou plážovou ledničku. „Zchladíš si hlavu a bude zase dobře,“ usmála se na Alberta, vytáhla dvě lahvová piva a modrobílou bedýnku mu nasadila na hlavu. Zatímco Albertova hlava postupně omrzala, Gabriela vypila obě piva. Odrkla si a přitom nechala mužovy dlaně pohladit svá nemalá prsa. A rozlehlé pláně Gabrieliných širokých boků tak byly připraveny rozrazit - pokolikáté už - všechny světoboly malého člověka. Zase začínalo být dobře…   


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.