Beskydský pater familias

Movsar

Všem milovaným feministkám opožděně k Valentýnu


Vlastíka bylo možné nazvat jakkoli, jen ne bodrým Moravanem. Asi nejpřiléhavější označení tohoto muže přísného pohledu by mohlo znít Beskydský pater familias.

Vlastík měl ženu, dvě děti a dům v nevelké obci. Měl běžnou práci ve fabrice a měl také neobyčejně rovný nos, tmavé oči i vlasy, a i jeho pleť byla rusá, pokrytá kožešinou ochlupení. Zvláštní na tomto muži byla schopnost „podržet“ si dávné archaismy stran představ o působení otce v rodinném společenství. Představ jejichž účinek na psychiku bezprostředního okolí se rovná účinkům odjištěného ručního granátu F1.

Vlastíkova manželka byla prostá vesnická žena, kterou by nenapadlo žít s někým jiným, než se svým vysněným „frajerem“ z mládí. Měl nedostatkové džíny z tuzexu, koženou bundu s vytrčeným límcem, pod ní jen chlupatý trikot a silnou motorku. Takto si ji odvezl, jako sám motorizovaný Belzebub, do rozpáleného pekla společné domácnosti.

I narodily se děti, protože příroda si žádala daňových odvodů za potěšení z nejpříjemnějších. Dívka a chlapec měli časem poznat to, co staří Římané vznešeně nazývali patria potestas. Tedy otcovskou moc. Měli to poznat v muzejních podmínkách na konci 20. století. A neměli se bouřit.

Před návštěvami byl Vlastík o poznání milejší. Byl dobrým společníkem, který na fernetu nešetřil a uměl vždy v pravou chvíli vyložit nějakou tu politickou kartu na stůl, a rozehrát vzrušenou partii erudované disputace. Pramenem jeho politologických studií mu byl deník Blesk a tak jeho informace nepostrádaly vtip a velkolepost. Moment zlomu nastal ve chvíli, kdy se mu některý z diskutujících snažil oponovat, vyzbrojen méně třaskavými, ale o poznání smysluplnějšími, poznatky vyčtenými z jiného deníku. To Vlastík vždy rozehrál své oční varieté. Začal koulet bulvami, chvílemi se zdálo, že nad nimi dozajista ztratil vládu. K tomu divoce odfrkával, aby tak ventiloval vztek, že totiž nějaká skutečnost nebyla podle jeho představ a on nad ní nemohl převzít kontrolu za pomoci svých důtek.

Důtky, věrnou kopii devítiocasé kočky, si sestrojil ve svém sklepě mezi hroudami uhlí a nářadí. Tyto pečlivě a souměrně nastříhané proužky tvrdé kůže na krátké, ozdobně lakované dřevěné násadě, používal k umravnění svých dětí. Používal je s pravidelností a nelítostností samotného Charlese Lynche, tohoto virginského plantážníka a smírčího soudce. Když se za okny vesnického domku setmělo, často bral důtky i na svou inscenovaně zlobivou manželku do postele. V běžném životě by se vůli muže vzpouzet nemohla. Její venkovským sluníčkem dobronzova opálená tvář by nabyla méně přirozených odstínů poté, co by ji orazilo pečetidlo Vlastíkovy těžké pěsti.

Jak děti rostly, narůstaly ve Vlastíkovi zábrany, vymáhat poslušnost už dorostlé dcery Lenky nástrojem s tak nepochybně sexuálním rozměrem. Zvlášť, když měl před očima obrázek nahé manželky svíjející se pod údery téhož nástroje. Zacílil tedy na obličej, nejsnáze dosažitelnou půdu přijetí trestu. Na síle nešetřil.

Jak už to bývá, první lásky nebývají dlouhé a ani ta Lenčina nebyla. Byla intenzivní, břehy nedaleké říčky by mohly vyprávět o vydatných erozích semene a dalších sekretů za teplých letních nocí. Jenže hejsek z vedlejší vsi nebyl na ženění a tak Lenku nechal. Když se po té zprávě Lenka vrátila domů a ve své naivitě vydala svědectví o zašlé lásce rodičům, netušila ještě, že si tím ten den zadělala kromě fraktury srdce na frakturu čelisti. Vlastík se změnil jako filmový DeNiro v „zuřícího býka“ a mezi ranami pěstí stačil křičet: „Od synka s chalupu se nechaš odkopnut? Ty pičo!“ Další měsíc si ráno Lenka ani nemusela malovat oči fialovými stíny, jak byla zvyklá, když odcházela do učení, kde přirozeně chtěla vypadat hezky. I když moc hezky nevypadala.

Syn Martin, nejen ve věcech pohlavnosti mírně zaostalý, byl podobných útrap ušetřen. A protože mu chutnalo, rychle rostl, až brzy svého otce přerostl. Jeho věčně pootevřená ústa, zamaštěná množstvím snězeného bůčku se ani nestačila zeptat, když ze skříně v kuchyni, velmi obezřetně, zmizely důtky neznámo kam.

Snad, až založí svou rodinu on, najde je a jeho genetická paměť mu řekne, jak s nimi správně naložit.

 

   


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.