Stud

Edvin1

Zase - jen taková miniatura, bez větších ambicí, a tak kritiku vítám, ale nenárokuji si ji. O jednom z mocných lidských pudů. O mírné zvrácenosti lidí, a také o nechápavosti těch, co trápení podobného druhu nezažívají.


„Dnes se budeme učit umývat pacienty,“ řekla učitelka žákyňkám. A jednomu žáku – víc chlapců ve třídě nebylo. Z kabely vytáhla dva balíčky. Nemocniční košile, se šňůrkami na zádech. Po kolikáté už?
Rozhlédla se po třídě.
Alena ztrnula. Minulý týden se vymluvila. Učitelka se vydala mezi řady a první balíček upustila před Honzou. Ten se ho hned chopil a začal jej rozbalovat. Alena se zahleděla do svých rukou na lavici a naslouchala krokům učitelky.
„Kantůrková!“ Druhý balíček pleskl o desku lavice před Alenou.
„Běžte do vedlejší třídy a převlékněte se tam,“ řekla učitelka a vrátila se k tabuli. Honza vyskočil a pochodoval ke dveřím. Alena se nepohnula.
„Tak, bude to?“
Alena se zvedla, vzala balíček a odešla za Honzou.
 
Když vešla do prázdné třídy, Honza si už svou košili natahoval přes hlavu. Vykoukl a zazubil se na Alenu. Ta přešla k lavici u okna a svůj balíček na ni položila. Honza si zpod košile vytáhl trenýrky a složil je do čtverečku. Položil je na pyramidu svého oblečení a posadil se na lavici, s nohama na židli. Opíral se lokty o nahá kolena a usmíval se na ni.
 
Alena se odtrhla od lavice a přikročila k oknu. Otevřela obě křídla. Z ulice k nim dolehly zvuky aut a skřípání tramvaje.
Opřela se lokty o rám okna a dívala se na ulici. Posunula se jak nejblíž, tak, že jí hlava i ramena vyčnívaly ven.
Honza se napřímil, a pak seskočil z lavice. Alena proti němu napřáhla ruku s otevřenou dlaní. Zůstal stát.
„Aleno, to je jen taková hra,“ řekl po chvíli. V jeho hlase už nebyl ani náznak veselosti. „Stará jede po mně.“ 
 
Udělal krok směrem k otevřenému oknu, ale Alena výhružně potřásla rukou a vyklonila se z okna ještě víc. Její nohy se jen špičkami dotýkaly podlahy. Zrakem přejel po jejích nohách, pak trupu, napjatém jako tětiva, a nakonec pohleděl do její tváře. Byla bílá jako stěna. Zvedl paži, jakoby chtěl Alenu stáhnout zpět, ale jedna z nohou se ihned zvedla a odlepila od podlahy, a on nechal ruku zase upadnout.
„Aleno, neblbni,“ zasyčel.
 
Tu celé její tělo zvláčnělo, hlava dopadla na parapet za oknem, dlaně se rozprostřely vedle ní, hruď, břicho i klín přilehly na rám okna, parapet uvnitř i kousek stěny pod ní. Obě nohy už zase stály na podlaze, ale kolena se podlomila a udeřila do ústředního topení. Než ji stačil zachytit, svezla se celá na podlahu. Dosedla do groteskní polohy, s levou tváří vtlačenou do žeber ústředního topení. Sklonil se a zahleděl se jí do očí. Byly zpola otevřené, a on uviděl pouze bělmo. Dotkl se krční tepny, ale ucuknul jako opařený a vyběhl na chodbu. Na dlažbě pleskala jeho bosá chodidla.
„Alena omdlela!“ vykřikl do dveří své třídy.
 
Poté, co jim učitelka zazvonila, skočili rodiče do auta a hnali se městem ke škole. Oba zapomněli, že táta je v rekonvalescenci po mozkové příhodě a že by neměl řídit.
 
Matka uložila Alenu v obýváku na gauč. Přikládala jí na čelo studené obklady a konejšivě na ni mluvila: „To máš z toho, že se učíš po celých nocích!“
Alena mlčela a hleděla do okna.
 
„Jel jsem nejmíň stovkou,“ říkal táta, tvářil se důležitě a ťukal špičkami prstů do kůže křesla.
„Stodvacítkou,“ přizvukovala matka, aniž by od dcery vzhlédla.
„Stodvacítkou,“ opakoval po ní otec a ťukal.
 

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.