Dvojníci - 2

Edvin1

Pokračování.


Dvojníci
Příhody strýce Františka

Kapitola 2.

Byla horká noc pozdního léta. V jižní Francii, na pobřeží Středozemního moře, tam, kde sestupuje z hor studený vzduch a mísí se se sluncem rozpáleným povětřím pláží a polí, kde vůně cypřišových a sosnových hájů a těžký parfém lučního kvítí i celých lánů růží, levandule a pomněnek nedá lidem spát, seděli ve strohém bunkru František s Mirkem. Bunkr předstíral jeden z mnoha balvanů, rozházených na pobřeží. František si stáhl přilbu a přejel si rukou po vlasech. Dlaň zůstala celá mokrá, jako namočená do nedalekého moře. Otřel si ji o koleno. Omámeně vyhlédl průzorem do tmy. Jen podle pravidelného šumění vln mohl tušit, kde končí pláž a začíná linie vody. Celý den s Mirkem tahali uhlí z náklaďáku do kasárenských sklepů. Kapitán Gawron se procházel po dvoře a šlehal si bičíkem po holínkách. Když je před půlnocí budili, zdálo se jim, že si zrovna lehli. Postele byly propocené až na slámu matrací. František se jen s největší námahou udržoval při vědomí.

Někde uvnitř mu zazněl výstražný zvoneček. Rozhlédl se. Mirek seděl se vzpřímenými zády, svou mauserovku mezi koleny. František se podíval stejným směrem jako Mirek, a snažil se zaostřit zrak. Až po chvíli postřehl mezi kameny pláže, u samé vody, světlejší skvrnu. Při každém kroku se za ní rozevlály šaty. Pohybovala se na východ, proti čerstvému mistrálu z hor.

Od moře se ozvalo tiché zapísknutí. Mirek zkřivil tvář, a když se hvízdnutí ozvalo podruhé, celý se do sebe schoulil, jako by si chtěl rameny zacpat uši. Pak už bylo ticho.

František sykl bolestí. Hlaveň pušky mezi koleny jej píchla do brady. Zvedl hlavu. Štokrle vedle ocelových dveří bylo prázdné. Dveře dokořán. Vzal z poličky dalekohled, vystrčil jej průzorem a systematicky prohledával temnoty. Od západu na východ. Úplně vlevo, tam, kde je tolik kamení, že pláž končí a proměňuje se ve skaliska, je zahlédl. Jen dvě světlé skvrny. Pootevřel ústa a naslouchal. Zdálo se mu, že v tichém šplouchání vlnek občas zaslechne silnější šplouchnutí koupajících se lidských těl. „Ty blázne,“ řekl. Pak vyšel ven, postavil se mezi balvany a ještě jednou je vyhledal svým dalekohledem. „Mirku, ty zatracený blázne!“

Hlídal jako ještě nikdy předtím. Ale ne jen vodu, kterou by hlídat měl. Hlídal všecky směry. Vyšplhal na balvan, který bunkr převyšoval, lehl si na břicho a splynul s okolím. Ale nic se nedělo, mimo tichého šplouchání těch dvou. Mistrál zahnal opar a moře odráželo hvězdné nebe, bylo jeho pokračováním. Zdálo se mu, že je na samém konci placaté země, že hledí dolů přes její okraj a vidí světy zrcadlového vesmíru.

Náhle hladinu rozřízl černý bič periskopu. Zaváhal, a pak se za ním vynořil oválný sud věže. Na vrcholku věže se objevily skrčené postavy, sklouzly do vody a zmizely v černém, gumovém člunu. Pomalu sešplhal z balvanu a shrbený vběhl do bunkru. Poslepu našel na poličce signální pistoli, hmatem se přesvědčil, že je nabitá, a vyběhl ven. Pozvedl paži k nebi, odjistil pistoli, a... Zase ji sklonil. Na jihovýchod od něj, v plýtké vodě se mezi balvany jako předtím míhaly světlé skvrnky. Podíval se na moře. Vše zmizelo.

Opřel se zády o beton bunkru a čekal. Když konečně mezi balvany vykoukla Mirkova helma, vystřelil. Raketa na chvíli zbarvila celé okolí do růžova. Mirek doběhl k Františkovi, ale ten mu nedal promluvit. Ukazoval na zář nad nedalekým městečkem. Za chvíli se k nim doneslo dunění explozí, jako hřmění příboje.

Na hladině se vynořil oválný sud a pohltil člun se čtyřmi černě oděnými muži. Ale to Mirek s Františkem neviděli. Dívali se na plameny za cypřišovým hájem.

Když záře za hájem pohasla a nad východem začala obloha blednout, stáli před bunkrem a čekali. Brzy by je měli přijít vystřídat. František od chvíle, co se Mirek vrátil, nepromluvil ani slovo. Naslouchali větru a vlnám, probouzející se přírodě a všem těm zvukům, které z domova neznali.

Tu klepl oblázek o oblázek. Oba se otočili stejným směrem. Mezi křovisky se pohnul stín.
„Werda?“ Kdo tam? zvolal František a strhl si pušku z ramene. Stín neodpověděl a přibližoval se k nim. Nebe bylo nazlátlé prvními paprsky vycházejícího slunce. Poznali kapitána Gawrona. Když se proplétal mezi balvany jen pár metrů od nich, Mirek natáhl svou mauserovku a zakřičel: „Werda?“
Hlaveň jeho pušky se chvěla. František přiskočil, strhl ji k zemi a zasyčel mu do tváře: „Blázníš?“

Gawron stál před nimi, v zablácených holínkách a bez bičíku. Těžce oddychoval. Dívali se na něj a mlčeli.
„Habt ihr was gesehen?“ zeptal se. Viděli jste něco? Mirek pohleděl Františkovi do tváře. František pohled opětoval. Ale v jeho tváři se nepohnul ani sval. Potom se obrátil zpět ke Gawronowi.
„Nichts, Herr Hauptmann,“ odpověděl. Gawron udělal krok zpět a usedl na balvan.
„Und diese Leuchtrakete?“ A ta světlice? Spíš prosba než dotaz.
„Wegen des Feuers in der Stadt,“ kvůli tomu ohni ve městě, odpověděl.
Kapitán Gawron přikývl a s námahou vstal.
„Gut, Jungs,“ dobře, chlapci, opakoval si, když klopýtal mezi balvany k cypřišovému háji.
„Dzięki,“ dík, vydechl Mirek.
František jen pokrčil rameny.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.