Piraně

Edvin1

Souvislost mezi naším včerejším telefonickým rozhovorem s mamkou a tím, co jsem zažil před 55 lety, mne napadla hned, co jsem uslyšel první věty. Snad to stálo za sepsání.


Kolín,  16.12.2010

„Co mám s tím vším dělat?“ zněl hlas mé tchyně ve sluchátku, „pořád mi sem někdo něco nosí a přeje veselé Vánoce.“ Až dosud si svůj domov důchodců jen pochvalovala.

 

Mamka má smysl pro pořádek a všecky ty suvenýry, co jí z dovolených přivážíme, dárky k narozeninám a fotky potomků v rámečku sice rozkládá na nábytku a věší po stěnách, ale později vše redukuje, aby její příbytek nevypadal jako vetešnický krám. Tentokrát se ovšem jednalo o něco docela jiného - čokoládové hvězdy, figurky svatých, oslíky a telata, dortíky a zákusky, vše zdobené marcipánem a balené do pestrobarevného staniolu.

„Vždyť já z toho dostanu cukrovku!“ naříkala.

„Tak to nejez!“ poradila jí dcera.

„Ale… co s tím?“

„Někomu to dej!“

„A komu?“

„No, chudým přece,“ řekla má žena.

„Chudým?“ podivila se mamka, „jakým chudým?“

„Těm, co vysedávají na náměstí, třeba.“

„Tam jsem už byla. Jeden mi na čokoládu s oříškama a rozinkama plivl. Že chce peníze, řekl. A druhý se se mnou ani nebavil.“

…………..

 

Trutnov, 1955

Onu neděli jsme v Novačkách, na stráni pokryté ledovým krunýřem, jezdili na saních. Odpoledne jsem měl z kalhot skafandr. Kdybych je svlékl, mohl bych je postavit do kouta. Táhl jsem saně domů a nohavice mi tiše praskaly.

Po dětech, co jich v dolní aleji byla vždycky spousta, zůstalo ve sněhu jen hodně šlápot. Zahnul jsem z aleje do naší uličky, ale po pár krocích jsem se zastavil. Zaslechl jsem vzdálený dětský křik. Prostrčil jsem saně vrátky do dvora, a už jsem běžel ke kamennému mostu, jenž se pne nad Úpou i alejí, po schodech nahoru.

 

Ta scéna se zde, na mostě, přes nějž vedla cesta od nádraží do města, odehrávala často. Stál tam pár cizinců v kloboucích se střapcem, v zelených hubertusech. Žena vypoulenýma očima pozorovala hromadu dětí, které se kolem nich tlačily, šlapaly si po nohách a vrážely lokty do žeber. Snažily se dosáhnout na balíček modrých, malinkatých čokolád, jež jim ten muž držel nad hlavami. „Pane! Pane!“ křičely, škemraly, kňučely pořád jen to jedno slovo.

Kterési dítě ho chytilo za rukáv, muž balíček upustil a děti se na něj vrhly jako hejno piraň na žábu.

Pár byl volný. Muž vykročil k hotelu Moskva. Ukázal paží na stěnu, jež dosud nesla nápis Trautenau, namalovaný švabachem, a cosi řekl. Žena přikývla.

………………..

 

Kolín,  16.12.2010

Vzal jsem mé ženě sluchátko z ruky.

„Mamko, prostě to vyhoď!“ řekl jsem.

„Co říkáš?“

„Abys to vyhodila, do popelnice.“

„To…vždyť to je…“ hlas se jí zadrhl, „vždyť to je jídlo!“

„Jídlo?“ opáčil jsem, „cukr a tuk a kakao je to!“

„Je toho škoda.“

„Škoda je tvého zdraví,“ řekl jsem a vrátil jsem ženě sluchátko.

………………….

 

 

Když se za čas sejde celá rodina u mamky, nějaký ten suvenýr zase bude na stěně chybět.

 

Ale po hodině dvou se v koutech budou válet kuličky zmuchlaného staniolu, nejmladší členové rodiny budou pobledlí a nebudou mít chuť k jídlu.

 

© Zdislav Wegner

 

.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.