Sněhová

adidem

 

Byli jsme venku. Pohled na val šedavých mraků nad hlavou mi připomněl slovo příkrov a klikatá polní cesta pod ním připomínala stuhu pohozenou přes horizont.

Vítr se tu a tam (neochotně) zapotácel kolem a jinak bylo kamenné bezvětří.

Stála vedle mě, její pohled hřál - navzdory zimnímu času - zato ruce studily. Vzal jsem ji za ruce, z mraků se vyklubalo hejno černých ptáků, vzal jsem její dlaně k sobě a ke svým rtům, ptáci opět zmizeli v oblacích.

Dívali jsme se na sebe tak, že se něco muselo stát.

Přiblížil jsem své rty k jejím a v tom se to stalo.

Sněhová vločka vstoupila mezi nás a my ji stiskli (svými rty).

Podívali jsme se na sebe - takhle jsem tě ještě nikdy nepolíbil. 

Zvláštní, líbám tě přes sníh... Dobrý nápad...

Pronásledoval jsem každou vločku, která dosedla na její tvář anebo měla k tomu blízko. 

Polibkem jsem ji proměnil do podoby slzy. Další, další a další. Stékaly jí po tvářích, vinuly se kolem krku, směřovaly dolů a já stále za nimi.

Zavřel jsem oči a po paměti procházel tou cestou kolem jejího těla.

Sněhové vločky tančily. Údolím, úbočím, soutěskou...

...

Když jsem oči otevřel, byli jsme v bílých peřinách.

"Kolik je hodin? ...Dáš si kafe nebo čaj?..."

Vstal jsem z postele a prstem udělal škvíru mezi žaluziemi. "Tam pěkně nasněžilo!" Otočil jsem se zpátky do ložnice. Kde mám ty tepláky?... Jo, pod postelí.

Ale nasněžilo nám pěkně.



Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.