Barvoslepost

Danny

Vidím barvy jinak, než většina lidí. Je to důsledek barvosleposti: vrozené poruchy (nebo dalo by se říct "mutace"), kterou jsem zdědil. Tento článek píšu proto, že občas bych chtěl někomu vysvětlit, jak vidím barvy a bylo by dobré, kdybych to někde shrnul a potom odkázal. Nejen proto, že jsme na literárním serveru, ale i proto, aby to bylo vůbec zajímavé psát a číst, tu nebudu popisovat suché obecné "objektivní" informace o barvosleposti, které si můžete přečíst kdekoliv na netu, ale svoje subjektivní zkušenosti, postřehy a způsoby, jak se s danou věcí vypořádat. Oktarína Nejvážnější typ barvosleposti je takový, že lidé vidí svět podobně jako v černobílé televizi: pouze černou, bílou a odstíny šedi. To naštěstí není můj případ. Moje porucha se týká barev okolo červené a zelené. Schválně píšu "okolo": ve všech encyklopediích se dočtete o "červeno-zelené" barvosleposti a o tom, že si takoví lidé pletou červenou a zelenou, u mě to však není úplně přesné. Nemůžu vědět, jak vidí svět ostatní postižení, ale v mém případě jsem definoval problém následovně: některé odstíny červené, zelené, hnědé a oranžové u mě jaksi "splývají": jsou pro moje vnímání pouze různými odstíny jedné, "červenozelenohnědooranžové" barvy. Pro tuto "svoji" barvu jsem dlouho neměl pojmenování, pomohly mi knížky o Zeměploše autora Terryho Pratchetta: v jeho magickém fantasy světě existuje barva magie jménem "oktarína", kterou vidí mágové a čarodějky. Tak jsem si tuto barvu pojmenoval oktarína. Není to tedy tak, že bych viděl přímo místo červené zelenou nebo místo zelené červenou: barvy, které jsou v zóně, kterou nedokážu definovat, jsou prostě různými odstíny oktaríny, které lidé s "normálním" viděním ještě nějak rozlišují a já toho nejsem schopen. Hlavní výhrada vůči klasické představě o "červeno-zelené" je ta, že u mě některé odstíny červené do oktaríny nespadají: mají naprosto jasnou, rozeznatelnou "červenovitost". Ovšem to již může být výsledek náhradního algoritmu, o kterém jsem chtěl psát dále. Náhradní algoritmus Žiji ve světě, v němž jsou převážně lidé s "normálním" vnímáním barev. Často jsem konfrontován s barevným rozlišováním, ať již u sebe, či lidí kolem mě: "vezmi tu červenou tašku", "u hnědého domu zaboč doleva"... je jasné, že mozek na tyto situace reaguje a snaží se v tom vyznat. Pamatuju si, že když jsem byl malý, nepreferoval jsem černobílou či barevnou televizi: obě byly pouze trochu "jiné" a já se moc o barvy nezajímal, protože jsem v tom měl trochu zmatek. Postupně jsem si vybudoval systémy rozlišování, které nahrazují to, co v oku od přírody nemám. Jak jsem již psal, setkával jsem se často s různými barevnými rozlišeními a pojmenováními a mozek se snažil udělat si řád v tom, co slyšel a viděl. Tak vzniklo náhradní rozlišování, které jsem si později pojmenoval "náhradní algoritmus". Na jeho existenci jsem přišel s jedním vědecky založeným spolužákem na gymnáziu. Tehdy jsem se zmínil o své poruše: v diskusi se spolužáky se snažil přijít na to, proč některé odstíny např. zelené poznám a jiné ne. Měl bych totiž buďto všechny poznat, nebo všechny nepoznat... či snad ne? Náhradní algoritmus funguje asi takto: buď danou barvu poznám normálně, "hardwarově": například černou, bílou, žlutou, či modrou. Pak není co řešit. Nebo ji nepoznám a pak ji vidím jako oktarínu - a nyní se zapojí přídavný software, který se mi časem (podvědomě, samozřejmě, bez vědomé snahy) vyvinul: různé odstíny oktaríny mají různé vlastnosti, podle kterých se dá přibližně odhadnout "skutečná" barva: jde třeba o to, že různé barvy odrážejí různé procento dopadaného světla, mají tedy různý jas. Například hnědá mívá o něco nižší jas než zelená, proto tmavší oktarínu, která má "hnědozelené" rysy, odhadne náhradní algoritmus jako hnědou a světlejší jako zelenou. Většinou to celkem funguje, až na podrazy typu "světle hnědá". Musím říct, že termín "světle hnědá" byl pro mě dlouho protimluv jako třeba "suchá voda": světlejší "hnědozelená" oktarína je "přece" zelená... Výstupy náhradního algoritmu mívají většinou "slovní" ráz, jméno dané barvy pro lidi z vnějšího světa. Někdy se však ale algoritmus snaží říct informaci přímo mozku: takhle se mi jednou povedlo algoritmus "zavařit": v páté třídě na základce jsem vysvětloval učitelce barvoslepost a ona se mě zeptala, zda je nějaká stěna červená nebo zelená. Kouknul jsem se na ni a přišla mi červená. Kouknul jsem se na ni a přišla mi zelená. Pak jsem se na ni díval a ona "měnila barvu" z červené na zelenou a přitom stále zůstávala stejně barevná: to náhradní algoritmus vyhodnocoval situaci a pokaždé došel k jinému výsledku. Divnosti spojené s náhradním algoritmem Čím více je světla, tím je náhradní algoritmus úspěšnější. Proto v tmavší místnosti mám tendenci spíše vidět "nediferencovanou" oktarínu a když je světleji, je náhradní rozlišování (které funguje hlavně podle jasu, čili procenta odraženého světla) úspěšnější. Z tohoto důvodu jsem taky často na barevné televizi "vyšroubovával" nastavení barevnosti na maximum: lépe se mi pak rozeznávaly barvy. Ovšem ostatním členům rodiny přišlo takové nastavení příliš křiklavé, tak jsem jej mohl používat, jen když jsem se díval na televizi sám. Už jsem se zmínil o pokusech s "vědeckým" spolužákem na gymplu: tehdy jsem o barvosleposti mluvil s celou třídou, ukazovali mě různé barvy, abych jim řekl, jak je vidím. Ovšem přišlo jim divné, že mi ukázali jednu hnědou věc a já jim řekl, že je trávově zelená. To nějak bůhvíproč nedokázali strávit a tak si mysleli (všichni kromě toho "vědce"), že si poruchu vymýšlím, abych působil zajímavě. Prostě tomu bylo ale tak, že tráva i ona věc byly pro mě oktarínové a tyto dva odstíny oktaríny měly tak podobné parametry, že je náhradní algoritmus hodil do stejné škatulky. Omyly Někteří lidé si myslí, že porucha barevného vidění nějak souvisí s brýlemi, které nosím. Je to nesmysl: brýle slouží k léčbě krátkozrakosti, nemění barevné vidění: s brýlemi i bez nich je moje barevné rozlišování naprosto stejné: tady se prostě dvě poruchy zraku "náhodou" setkaly. Taky není pravda, že bych nebyl schopen rozlišit dopravní značky a signály na semaforu: prý bývá test barvocitu součástí testu na řidičský průkaz, ale v mém případě mají např. červená a zelená na semaforu naprosto rozdílné vlastnosti tak, že je poznám i já: tu zelenou tam tedy vidím jako stříbrnou, ale jednoznačně ji poznám od semaforové červené a oranžové: je to také tím, že jde o jasná světla a čím je více jasu, tím je náhradní algoritmus úspěšnější. Také jsem se setkal s dalším nepochopením: když jsem jedné holce vysvětloval náhradní algoritmus, tak si myslela, že snad vědomě v duchu ta procenta jasu počítám: není tomu tak, algoritmus si vyvinul mozek v podvědomí a počítá to sám, mně chodí pouze "výstup". Výhody Porucha barvocitu se zdá být nevýhodou: mohou tam být i výhody? Nemyslel jsem si to, ale jedna příhoda mě utvrdila v tom, že třeba i mohou: to bylo ještě v době, kdy se používaly černobílé televizory. Také se používaly domácí počítače, které byly místo k monitoru připojené právě k televizoru. Hráli jsme tehdy se sestrou nějakou hru na ZX Spectru a já jsem řekl: "když panáček dojde tam a tam, tak zčervená." Sestra odvětila: "Jak můžeš vědět, že zčervená? Vždyť je to černobílá televize!" Inu - bylo tomu tak, že náhradní algoritmus založený na jasu fungoval i v tomhle případě a prostě odhadl onu barvu na černobílé televizi jako červenou. Když jsme později hráli tuto hru pod emulátorem na počítači s barevným monitorem, ukázalo se, že jsem měl pravdu. Závěr Tak snad jste si udělali obrázek o tom, jak může někdo dokonce i na úrovni pouhé barevnosti netradičně vidět svět. Také vidíte, že si mozek dokáže poradit i za situace, kdy z těla docházejí nedostatečné signály. Oktaríně a náhradnímu algoritmu zdar!
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.