Pěstitelské práce

Zbora

Soudružka učitelka Brázdová byla přesně tím příkladem, kdy jméno taknějak předznamenává úděl. Neznali jsme sice její osobní život podrobně, ale co jsme věděli bylo, že se nikdy neprovdala, takže už od jejího narození zřejmě bylo rozhodnuto, že nás v páté třídě vyfasuje na pěstitelské práce. Hned poté, co jsme si v učebně začali ujasňovat, ve kterých ročních obdobích dochází k pěstování a sklizni plodin, byl jsem se svou zimou vykázán za dveře, kde jsem ukřivděně vzpomínal, jak jsem na dědově zahrádce ve sněhu trhal kuličky až doposud tam přírodně skladované růžičkové kapusty a strefoval se s nimi do otevřených košů čínského zelí, které tady byly z téhož důvodu.

Jakmile roztál sníh, přišlo jaro a soudružka učitelka Brázdová nás vybavila motyčkami ze školního sklepa. Snažil jsem se kopáním opravdu důkladně zahnat vtíravé myšlenky, jež mě přepadaly při pohledu na pozadí ohnutých spolužaček, nezúčastněně tu trvající ve vlahém vánku, jakoby se houpala sama o sobě, podepřená jen bezděčně přešlapujícími násadami nohou. V podobné pozici jsem spolužačky pak vídal každý čtvrtek.

Moc se toho nakonec neurodilo. Na naší společné fotce z páté B leží na zemi černobílá ošatka , kde se vyhřívá několik drobných rajčat a mrkví, jedna docela velká dýně a pár okurek, které by na nakládačky celkem ušly, ale bohužel si už nevzpomínám, zdali to nebyly spíš salátovky. My se samozřejmě usmíváme, tiskneme se k sobě (všichni vyfoceni vzpřímeně zpředu) a vypadá to, že máme radost. Ani ne tak z dýně, jako spíš z toho, že motyčky definitivně zdědí jiní páťáci.

Často potkávám na Farmářském tržišti stejně ohnuté holky a ženy, co berou z přepravek na zemi do rukou plody s opatrnou něžností. Zřejmě absolventky pátého ročníku s učitelkou Brázdovou, která jim sice neposkytla spolehlivý recept, jak vypěstovat trofejní celer, ale naučila je, že vypěstovat jakýkoli celer je fakt dřina.

Včera  se mi stalo, že se jedna z těch žen narovnala zrovna ve chvíli, kdy jsem procházel okolo. Byla mi sice už před tím nějaká povědomá, ale jakmile jsme se setkali pohledy, na malou chvíli jsme spolu byli zpátky na černobílé fotce s pyšnou, dýňovou ozvěnou.       


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.