Motýl v hrudi není kulomet

malej_blazen


Jednou jsi mi řekla,
že občas cítíš, jako kdyby ti v hrudi
poletoval malý motýlek
A já to nechápal
Teď tají se mi dech
nad zvuky, co každý den slyším
ze svých slov a gest
Procházím ulicí
koukám do cizích oken
a myslím na ty lidi, kteří se v těch oknech zjevují
jak asi žijí
co mají a nemají a jak asi spí
A někdy se stane, že mi někdo zamává
A to je pak slávy a radosti a povyku
jenže já se nezastavuji, pro nic za nic,
a kráčím dál podél říčky
okolo zahradní budky, kterou jsem viděl už na jaře, v létě a na podzim
A v ty chvíle, které si tak důsledně vybírám, protože
je tma a ticho a na čepici usedá mi vlhkost křiku vran
pouze pár lidí občas potkávám
a vpřemýšlím se do svých vlastních malých dětských her a ran,
kdy vyráběl jsem vesnice ze dřívek a zachraňoval rozlehlé světy a budoval
nové společnosti, ale k bohům jsem se nikdy nemodlil, protože jimi jsem byl já sám
Není to dlouho, ke všemu tomu jsem se otočil zády, poplival to,
zanadával si, cítil se oloupen, jelikož jsem si řekl, že to není pravda,
že pouze sám sebe jsem snem okrádal,
ale pak se mi v noci zdálo, že v písku jsem našel tu starou vesnici, už potaženou plísní a rozpadající se,
ale šokující bylo, že tam stále je
že tam stále je
a pak jsem si uvědomil, vlastně je to teprva pár chvil, že tam byla vždy
a je jedno jestli se rozpadá nebo je potažená plísní
stačí pouze vědět, že se neztratila a že vírou k ní ji nedokážu zachranit,
když ani ve skutečnosti to není vůbec nutné

A teď, když už vím, co je ten poletující motýlek
uvnitř mé hrudi a vím, že toto je už potřetí poslední letošní
báseň mé poslední sbírky,
která uzavírá a rekapituluje,
usmiřuje a je tak trochu melancholická
navíc i trochu ironická
si dovolím říci,
že u každé té poslední básně
zastavil jsem se a jsem
před branami a v tichosti vyčkával co
bude dál - co nového se stane


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.