S Ivanem v bufetu

Movsar

S Ivanem v bufetu

V italském bufetu na smíchovském Andělu obědvají celebrity. Ke stolu si přisedl Ivan Pilip. Pojedl nahrbený, ne velkou porci těstovin a hub. Množství jídla i poloha těla byly přímo úměrné askezi, jež má vepsánu do tváře. I barevný zákusek Pilip jedl nesměle, podobně jako odsouzenec v cele smrti. Nebylo v tom muži nic italského, ostatně jako ani v bufetu samotném. Uvažoval jsem, že bych mu poručil panáka kubánského rumu. A při té příležitosti se zeptal, jak to tehdy vlastně bylo.

 

Odstíny šedi

Z pekelných hlubin stanice Můstek vyveze člověka eskalátor za pár chvil. Krátit si je může dumáním, pozorováním lidí z protější dráhy nebo kontrolou reklam po stranách. Ty nejčastěji lákají do posiloven, k studiu managementu nebo četbě severských románů. A právě takový pak člověk vyjíždí na světlo světa: posílený manažer v padesáti odstínech šedi.

 

Káva v Opletalově

V oktanových závojích proudí auta nahoru a dolů Václavským náměstím. Nezoufej tuláku, ta situace není bez východu. V Opletalově ulici je italský krámek, kde ti připraví nejlepší espresso. Pěnou neprostoupíš a barvu nepojmenuješ. Natolik krátký je člověk, ten pán tvorstva. Ach, že prý pán tvorstva, jak se rozléhá to nabubřelé označení, ten sebeklam, přímo burácí od domu k domu tou spásonosnou ulicí. Tak tedy nepojmenuješ, ale pít můžeš, neboť jistě žízníš. Žízeň, to je rusky život, a ty ještě žiješ, dostal-li ses až sem. Sem mezi stěnu s láhvemi mešního vína z Assisi a stěnu s hákem, na němž se suší kýta šunky. Posvátné se tu míchá s vražedným, i když krev už vyschla, tam někde pod středozemním sluncem. Jako tulák postmoderní nehledáš pravdu, a tak ti nejde o víno, ani se nezbavuješ svědectví, jako zločinec, neboť jako čtenář Baudrillarda víš, že žádný zločin není dokonalý. Ne, o nic z toho nejde, tady jde o kávu.

 

Barrandov

Barrandovský most jako logo civilizace: unáší auta v obou směrech sem a tam a zkracuje přitom cestu pravěkým údolím: nahoře stovky koní pod jedinou kapotou, dole pazourky a hrubé tlouky. Desítky tisíc let se toulají někde mezi betonovými pilíři. Z auta je člověk těžko zahlédne - tento most by se měl přecházet pěšky, s otevřenou myslí.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.