Křídoví lidé

Movsar

Křídoví lidé

Soumrak bral rychlou notu, bylo pozdní září. Obloha těžkla bouřkou. Do dlažby před Smíchovským nádražím kdosi vkreslil křídou siluety těl. Podobna těm zvířecím z jeskyně v Lescaux byla stopami života, co minul.

Ze tmy herny vyhřezávala barevná světla strojů. Ti dva křídoví lidé museli mít něco společného s tím místem. Dost možná z nich učinilo mrtvoly ještě dlouho předtím, než se stali inspirací policejnímu kreslíři.

A vstupovali lidé zlopověstní do dveří toho podniku jak červi do zející rány, padali tam jak zatracenci do vřícího kotle pekelníka. Smrt a umění, jež našly tichou řeč v pletenci bílých čar na zemi, je nezajímaly: přitakávali životu a hře.

Byl pátek a večer se snoubil s bouří. Vzduch sytil pach piva a moči a hlavy lidí zalomených u stěn fantazie o barevném likéru. Vietnamci z večerek pomalu kutáleli melouny zpátky do skladů, sem tam se mihnul zpozdilec, co ho v práci zdržel hřích. Narkomani pod telefonními automaty pomalu kráčeli do říše morfeovy, kráčeli, aniž by se pohnuli. 

A neprobudilo je ani vyzvánění telefonu. Někdo volal do nádražní haly, snad aby si popovídal, nebo nahlásil bombu. Anebo ze záhrobí volali ti dva křídoví lidé, aby těm z nádraží pověděli, že už dorazili a počasí docela ujde. A že je brzy čekají.  


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.