Diváci šíleli nadšením, když jsem běžel

kvaj

Byly nebyly doby, kdy jsem běhal jako trotl, i když se mi teď vzhledem k artróze v koleni zdá, že spíš nebyly. Pár běhů jsem však skutečně absolvoval a na střední škole mě učitel tělocviku uvrtal dokonce do „Běhu Rudého práva“.

 


     Převlékáme se do běžeckého se třemi spolužáky kdesi v suterénu Průmyslového paláce na pražském Výstavišti, které se tehdy jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka, a situace je tristní. Netuším, zda tu kdy byl komunistický novinář Fučík a když ano, co na výstavišti dělal. My, čtyři studenti maturitního ročníku, tu ale teď jsme, je 21. září 1972 a chystáme se právě na potupu, která nás s velkou pravděpodobností čeká v dorostenecké kategorii Běhu Rudého práva. Ještě nestojíme ani na startu a už mě štve, že jsem se nechal naším tělocvikářem překecat k téhle akci, co má ještě navíc jméno bolševických novin. Běhám rád, ale jen tak pro zábavu, bez profesionálního vedení a bez pravidelného tréninku. Moji tři spolužáci zrovna tak.
     Kdybych dostal na frak v přespolním běhu z Ouholiček do Kotěhůlek, bylo by to smutné, ale mohl bych se domů vytratit nějakou lokálkou a předstírat, že se vracím z neúspěšného sběru hub nebo tak něco. Když ale můj ubohý výkon uvidí stovky diváků, kteří se už třesou před Průmyslovým palácem na hlavní závod mužů nabitý reprezentanty, dostane se tomu trapasu patřičné publicity. Jenže to už se suneme na start, kolem samé atletické naděje v dresech Bohemians, Slávie, Sparty, Dukly a pak my čtyři.
     „Myslím, že budeme rádi, když skončíme v první dvacítce,“ prohlásí spolužák Zdeněk.
     My tři ostatní se ještě stihneme útrpně zašklebit jeho naivitě a už se všichni běžci dávají do pohybu. Mám dojem, že běžím rychle, ale všichni se mi okamžitě vzdalují. Zbláznili se? Vždyť jsou před námi skoro tři kilometry. To mi ale není nic platné, neboť brzy už osaměle uzavírám startovní pole. Zhruba po půl kilometru mě navíc píchá tak silně v boku, že mám chuť se na to vykašlat a svalit vedle asfaltové cesty, odkud pobaveně sleduje mé trápení tu a tam nějaký ten divák. Zvednu hlavu a vyhlížím vhodné místo, kam se složím. A vida, tady to už někdo zalomil přede mnou; spatřím ležícího běžce s ksichtem zkřiveným bolestí. Támhle je další a kousek dál jiní dva. Jsou to pohledy, které mi napumpují do těla novou energii. Člověka nic tak neposílí jako neštěstí druhých.
     Plný sil zrychluji a letím jako o závod. On to vlastně závod je; dojde mi. Žádný jiný běžec není ale stále v dohledu, vyjma těch, co se válejí podél trati. Konečně před sebou spatřím dvě zoufalé postavičky. Vidět je, jak sotva pletou nohama, znamená další vzpruhu. Aspoň tyhle trhnu; přesvědčuji se. Jeden však odpadne, ještě než ho doženu a druhý hned nato, co ho minu, takže stále zůstávám beznadějně poslední. Ještě ve Stromovce dostihnu ale své dva spolužáky a chvíli běžíme svorně vedle sebe jenom pro radost z pohybu.
     „Kde je Zdeněk?“ hekám na ně.
     „Někde vepředu,“ zasípá Viktor.
     „Skončí do dvacátýho?“ zasténám otázku.
     „To těžko,“ chroptí Honza.
     Družné chvíle končí, když se blížíme z druhé strany k Průmyslovému paláci, neboť opět začneme závodit. Viktor se z naší skupinky utrhne a Honza i já víme, že na něj nemáme. Soupeříme tedy aspoň spolu a do cílové rovinky vbíháme rameno na rameni. Dopředu to rveme, co to dá a špalír diváků šílí nadšením. Povykují na nás, chechtají se. Takový boj o čtyřicáté šesté místo, jak po závodě zjistíme, vidí určitě poprvé. Cílem probíháme téměř současně a s vyplazenými jazyky. Ukáže se ovšem, že Honza má jazyk o něco delší, tudíž patří šestačtyřicátá pozice jemu. Jsem tedy poslední z těch, co závod dokončili. Na druhé straně bylo na startu přes sedmdesát běžců. Z poražených jsem tedy nejlepší a zasloužil bych si plným právem cenu útěchy, kdyby nějaká byla.
     Odevzdám startovní číslo a chce se mi zvracet.
     „Jak je?“ ptá se mě Viktor.
     „Asi se pobliju,“ ozřejmuji mu situaci.
     „Kde ses celou dobu flákal?“ stará se Viktor protivně.
     „Já to bojkotoval na protest proti komoušům,“ ušklíbnu se. „A co Zdeněk?“
     „Doběhl snad pětadvacátý,“ oznámí Honza, který se tu náhle objeví.
     „Tak mu to skoro vyšlo,“ konstatuje Viktor.
     „Co myslíš? Kdyby uvedl v přihlášce na vejšku, že doběhl na Rudým právu pětadvacátý, brali by to jako plus nebo provokaci?“ přemýšlím nahlas.
     „Blbče!“ zasměje se Viktor.
     „Podle mě je hlavní, že zvítězil dobrý sport,“ prohlásí s kamennou tváří Honza.
     


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.