Dialogy s básníky

Movsar

O pravých jménech (dialog s Holanem)

„A jako by rázem našli pravá jména, / ale nedovedli je ještě vyslovit, / začali se zprvu stydět za mlčení…“ Tak se v básni Pršelo Vladimír Holan dotýká nezkušenosti milenců. Stejnou nezkušeností mohl počastovat i mnohé milence moudrosti. Přesněji ty, kteří pociťují pálení na jazyku, když se ve dveřích objeví pojem pravda. Taky mají pocit, že našli pravá jména věcí, a dostali se tak k jejich podstatě. Ta stará metafyzická křeč, dlouhý stín západních dějin. Pravá jména nikdy nelze objevit. Můžeme si jen myslet, že někde jsou a hledat jejich stopy v řeči. Stopy zaváté časem, falešné a křivé stopy, stopy v písku. Všechna slova jsou jen stopy naší řeči. V době digitální mizejí ještě rychleji: tak rychle, jak rychle jen lze stisknout klávesu delete. Zůstává mlčení nikoli stydlivé.  


O pravdách soukromých a veřejných (dialog se Skácelem)

„Jsme jako vzhůru obrácený déšť / Jsme naruby v té chvíli / kdy pravda podobá se prstu na ústech.“ Tak bere pravdu do díla jiný velká básník, Jan Skácel. Jsou pravdy veřejné a soukromé. A když se dotknou nervů našich životů, ty první jsou s to námi otřást, ty druhé přivádějí když ne k obratu, k rezignaci. V setkání s takovou pravdou o sobě samém ukáže se člověku jeho vlastní nahota. Vždy křehká a konečná, protože lidská. 


O blízkosti země a zvláštních věcech (dialog s Holanem)

„..jen když se opíráme o zem, můžeme dostat závrať, / ale krása ženy se svěřuje jenom tesknotě muže.“ Ach, pane Holane, zdali tomu tak ještě je.. Je závrať a závrať. Té první, o níž píše básník, propadáme ve chvílích nejtěsnějšího dotýkání světa; tak se ohlašuje nevyhnutelnost. Ta druhá, docela nedávná, nás také zasáhne z důvodu přílišné blízkosti, jenže blízkosti zrcadel světa ukrytých v optických drátech a displejích; nekonečný a nepřehledný horizont možností. A jak je tomu s krásou ženy a tesknotou muže? 


O hlasitém erótově mlčení (dialog s S.K.Neumannem)

„Vtom však ji ohnivost tance kimono rozhalila, / že bozi zahlédli náhle Uzume půvaby tajné, / a píseň o skulině nabyla zvláštního smyslu.“ Rafinovaný svět Neumannových erotik jako by nacházel v naší době zase místo. Pozoruhodná tetování mizející pod záhyby džín, ladná zakřivení, sluncem a krémy živená pleť, hra svodu. Oč méně je pěvců lásky, o to hlasitěji se ulicemi ozývá erótovo mlčení. 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.