Jak rád, napsal bych ten fór

lastgasp

Jak rád napsal bych ten fór.

 

          Mám snahu psát povídky, které by lidi bavily, zaujaly a kterým by se i zasmáli. Bohužel výsledek je skoro opačný. Nudný popis, suchý děj, chybějící pointa, zanikající téma, všednost, zbytečný balast, smát se není čemu. Četné komentáře moje díla takto hodnotí.  

          Tak rád bych psal něco humorného, to znamená chytrého, moudrého a vtipného, co dokáže v čtenáři vybouchnout a současně povzbudit v poslání, něco co dokáže polechtat bránici, donutí smát se nahlas jako pošuk a brečet, ale nedokážu to. Přečetl jsem mnoho povídek a humoresek, vím, co člověka trefí a odbourá, sám to nedokážu.

           Četl jsem teď nedávno knihu „Nuselskej punk“ o příbězích obyčejných lidí od autora, jehož pseudonym je Green Scum. Kniha velmi zvláštní a kdo rozumí i prostředí, kde se děj odehrává, musí se chechtat na každé stránce. Bydlím tam a znám to dobře. Možná i některé postavy. Nejen proto se chechtám, ale tomu, jak o nich autor píše. Jistě to každému nepůjde do noty, ale popis události, kdy nuselský týpek Džuda vypráví o šíleném týpkovi Priessnitzovi, že bojuje od deseti let s pitím. Dá si ovocnou šťávu. Prima. Spoustu vitamínů. Skvělý. Pak tam pošle osm piv. Vitamíny vychčije takovým fofrem, že ani nestačej pozdravit. Když jen cituji ta slova, mám pusu roztaženou jako otevřenou garáž.

            Nebo když Džuda vyplel hrob babičky a zasadil kytky. Semínka kytek. Macešky. Jsou fajn barevný. Nerostou moc do vejšky. Nepruděj. Po čase se šel se svojí Bárou na hřbitov podívat. Když přišli k hrobu, začala se Bára smát. Nejdřív potichu. Pak víc a víc nahlas. Zvedl oči. Hrob byl obsypaný kedlubnama. Asi se při setí přehmátl. Ač je to humor černý, mě odrovnal.

            Jak lehce autor popíše situaci, kdy Priessnitz na podzim použije prevenci proti nachlazení. Priessnitz byl mozek. Kurva mozek. Mokrej kapesník. Igelit a plínu. A bacil se může jít vysrat. Na jaře pak krk rozbalí. Už jen takovou koninu vymyslet je kumšt. Napsat to pak je umění, kterého nejsem hoden.

            Připadám si jak milované dítě, které rodiče sedmkrát radostí vyhodí do výše, ale jen šestkrát ho chytí. V úvaze uvažuji, že úvah o psaní zanechám a raději si něco přečtu od lidí, co to umí. Třeba od pana Green Scuma.  


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.