Zkreslené představy

bixley

Mládež je z pohledu předchozí generace vždy nějaká divná nebo špatná. Nic nechápe a hlavně se chová neurvale a používá nepochopitelnou slovní zásobu.

Nejinak je tomu i dneska. V souvislosti s výročím sametové revoluce se často mluví o tom, že dnešní středoškoláci mají o komunismu zkreslené představy. Pochopitelně. Oni se sice nabiflují, že za komunismu nebylo určité zboží, že se mohlo do ciziny jezdit jen na výjezdní doložku nebo že západní zboží se dalo koupit jen v Tuzexu za bony. Ale nedovedou si to představit v praxi, a proto to vnímají opravdu zkresleně.

Například se domnívají, že kdo za komunismu nesehnal bony, si musel oblečení ušít sám. Oblečení samozřejmě k dostání bylo, ale tak nemastné a neslané a na jedno brdo, že lidi radši pletli a šili, aby měli něco hezčího. Základní potraviny jistě taky byly, ale na pomeranče se stály fronty. Určité věci, jako náhradní díly, se nedaly sehnat vůbec. A dalo by se pokračovat.

Nejhorší byla ovšem všudypřítomná ideologie. Nevím, jestli by byla dnešní mládež nadšená, kdyby měla trpět za to, že třeba tatínek volil ODS místo ČSSD a oni se kvůli tomu nedostali na školu. Po roce 1968 to bylo běžné. Spousta straníků byla z KSČ buď vyloučena nebo vyškrtnuta, jejich děti se na školu nedostaly. Pamatuji si vtip: Plavou dvě sirky a ta jedna říká druhé: "Taky plaveš na sjezd KSČ?" A ta druhá říká: "Já ne, já už jsem vyškrtnutá." Taky si pamatuju, jak se herec Josef Dvořák po revoluci přiznal: "Víte, já jsem nikde neprotestoval, protože jsem se bál." A moderátor na to tehdy řekl: "To se dá pochopit, vždyť bylo čeho se bát!"
Ideologie prostupovala prostě vše. Místo reklam byly kolem silnic cedule "Dělník za rolníka, rolník za dělníka" nebo "Se Sovětským svazem na věčné časy". 
Svou ideologii měly i hodiny klavíru. Když jsem přišla na hodinu 7. listopadu, zeptala se mě učitelka: "Jestlipak víš, co je dnes za den?" Odpověděla jsem, že výročí VŘSR. Ona na to: "Výborně, napíšu ti do žákovské knížky ideologické působení". A pak jsme teprve začaly hrát stupnice.

V televizi navrhovali, že by se to mělo dnešním studentům zpřístupnit prostřednictvím příběhů. Měli ovšem na mysli příběhy politických vězňů, kteří byli mučeni, vyslýcháni atd. To je podle mého názoru už mládeži dostatečně známo.

Já bych navrhovala zpřístupnit jim to příběhy z každodenního života lidí takzvané tehdejší šedé zóny, lidí, kteří třeba nevstoupili do KSČ a byli v mnohém omezováni. Tak jeden příběh by mohl být o tom, že někdo stojí poctivě frontu na banány a když je na řadě, tak banány dojdou. Druhý příběh by mohl být o tom, že kluk ve škole na Mikuláše namaluje z legrace Leninovi v učebnici rohy a je za to ze školy vyloučen. Třetí příběh by mohl líčit někoho, kdo programově nejde do prvomájového průvodu a jaké má kvůli tomu v práci patálie. Atakdál.

Zkusme se nad tím všichni zamyslet. A třeba pro naši mládež něco sepsat.
 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.