Déšť

lucie.médea.

Déšť
 
 
9.
Slyším tě.
Přemýšlíš v okně ranního autobusu.
Autobiografický pohled do zrcátka
je třeba myslet na další z tvých životů,
o krásách lidských vnitřností
na opačné straně města
svíraných v dlaních
v padnoucí košili s přitažlivým vzorem.
Je to jedna z těch chvil
kdy není ti rozumět.
 
 
1.
Vyvalte sudy, zvedněte oči z nakládací rampy,
u pivovaru
na ulici Hornopolní
kráčí déšť.
Zručnou rukou na bílých šatech
z hliněných čúrků vody, hněte, tvoří
nahé dívčí tělo.
Prsa zadek nohy, nesou se jak zvlhlý šepot
ze školních desek:
všichni jsou stejní…
Chlapi,
         v pracovních kalhotách s odrazkami
ze kterých vzdychají porno slova
a vize skáčou do cílových orgánů
                                          snímacích kamer.
Ten s mastnou pokožkou
tváří se jako brýle na nose
pana účetního ve frontě na zmrzlinu
jazykem vyhrožuje ty ty ty:
 – prý úplný gejzír něhy ve vypůjčeném bytě.
Ten druhý, tak trochu nesmělý divák
postávající stranou letního průtrže počasí
v kostech mu slintá jaro.
Přitáhnout za vlasy, ne uhodit,
potřít medem
rozeznít svět skrz zvon
tvého zadku.
 
 
2.
Opodál kopáčům v zákopech leskne se černá srst
pod glazurou potu a prachu,
                                      šlachovitou prací
přívalového deště
setkáváš se s kulturou terakotových kuřáků
naložených do láku z jílu a splašek všedního dne.
Líně pohnou rty v bodě míjení:
Liják bez deštníku vám sluší, slečno.
Záběry s vypovídající hodnotou
ze kterých vzdychají humanitární organizace.
 
Stejně, nenajdeš je tam, kde je odložíš.
 
 
3.
Probuď se dítě, svět není naivní
bublina v bezpečí
školních zrcátek na nočním stolku.
Díváš se do sebe
mezi tváří a výrazem, v rozevřené skříni
jsi na stopě první podprsenky
v níž objevuješ zákon ňader
na prahu světla.
K uším stoupá váhavé přešlápnutí.  
Připomínáš si, že nejsi průsvitná roleta
ženského těla.
Hučí v tobě horký dech
                      jako pod oknem pleskající plachta
 
sousedovu hlavu větrem.
Je na stopě ženy
v tobě, nezákonně slídí,
odděluje břišní stěny.
Uvnitř hlavy má celý holčičí domeček,
tají touhu ztratit se ve zmoklém prádle
zmuchlat tě zaživa
dýchat zářijový déšť, když učíš se čůrat
ve stoje jako kluk
v rohu zahrady. Jsi dobrodruh
ulice na kolečkových bruslích, houpe se
v bocích, které ti padnou v šortkách,
                          a to vše s potěšením
volá tvé jméno.
Rozhoduješ se, do kterého z těch dvou životů
                                        toužíš se převtělit.
 
A teď křič
křikem zděšené babičky v nočních natáčkách
vytahej souseda za gumu
v džínech s vysokým pasem
sype se jak z prasátka:
– penízky, úvěry, silácká gesta, naběhlá krev
a teď naříká.
Tvůj křik ve skříni není tvůj
a v těle pod krajkou
schyluje se k mžení.
 
 
4.
Vítr se snaží protáhnout
úzkými prostorami mezi domy, utíkáš
ze skříně
stěhuješ se na cínovou střechu.
Náhle mizíš za výlezem střešního okna.
Večerní déšť dohání trvalý skluz,
podívej
úplně mu nabíhají žíly.
Hladovou dlaní olizuje tvou tvář
pohřbívá zaživa prach
z tvého těla.
Už to cítíš,
tak silně svírá krk
vlhká těžká vůně
stoupající z keřů, na rampě za sámoškou
smetanová odlupující se omítka na zdech
kterou promnul mezi prsty jako hrubou mouku.
Už jsi to pochopila
první úryvky jazyka
zvuk něžností, nešlo uniknout 
o jeho chuť mentolek bohatší.
 
Slyším tě
přemýšlíš mezi anténami
o krásách lidských vnitřností
svíraných v dlaních.
Na protější straně
okusují tě hlasy z televizních oken.
 
Pokaždé říkáš, že ti nic není
a tak ohmatáváš z učňovské blůzky, vlasů, nosu nic
čelem k sobě vcházíš do dne
v díře ve střeše
ale…  nestalo se
jen na půdě dusno.
 
 
5.
Nad panelákem udeřil světelný povel bouřky
vracíš se do pokoje,
představy se mění jako ocelová rtuť.
Už dávno
to není herna s píšťalou pro děti,
s dobrodružným duchem skákajícím
přes rozpažené paže knih.
Ode zdi ke zdi
obcházíš území ňader s napjatými lýtky
                      po špičkách rtěnek,
na psím vodítku stíhá tě
zvlněný pohyb stínu.
Sukně padá k zemi.
Myslí na tebe
orosenou řečí slehlé trávy?
 
Mluvíš k sobě zády
a nemáš chuť se otočit:
kdo jde na lásku se slovní bouchačkou?
Vítěz.
V hlavě ti zní zrnění na dlouhé mlčení
zásahem do nádechu.
Roli světice ti sotva uvěřím.
 
Tvořili jste cinkající rolničku, plnou slov.
Za tmy vypouštěla světlo
                                     a tlačila jazyk
zpátky jak němý film slova do úst
jako napjatý dech
                    mezi skokanským můstkem
                                        a modří bazénu
pálil jednu tkáň za druhou.
Prvně řezala jsi bradavkami do mužské kůže
ze které se řítíš
o zkušenost sedřeného břicha bohatší
a začíná to šplhat.
Zády ke světu,
čelem k průlezu ve střešním okně.
 
 
6.
Teď je ale všechno jinak
s ránem přichází moudřejší večera, je po dešti.
Umlčena
umlčuješ hlasy přitisknuté k okraji vany.
 
 
7.
Obsloužíš deset chlapů denně
na benzince oblečená do uniformy Shell
spontánní žena s pistolí nafty v ruce.
Mezi vzdávám se
                              a úsměvem
provokující
nonšalance v dobře zastrčené košili do kalhot
zve tě k barovému stolku na pár slov.
Tolik příjemných na poslech.
Obracíš kartu s postavou muže pověšeného za kotník.
 
Zkoušíš to ještě znovu
o přestávce na svačinu oblepuješ třetí a čtvrtý prst
na každé noze zmírňuješ tlak v lodičkách
ale už nejsi to ty
s napjatými ňadry,
s povadlou klenbou lýtek
patu zadíráš do tváří mužů zběhlých ve svlékání.
Potají vyslovuješ jméno svůdce.
Pronásledují tě až do domu z papíru
s vyhlídkou
na nové bydliště.
S tvým odchodem by se suchého vzduchu nedořezal
                                                          v koupelně,
jako nasliněný prst
listuje v knize plné napětí
pátrá po pohybu otevřených dveří,
podprsence
ještě včera zastlanou do pevného sevření peřin
ponížila
ale nebyla k nalezení.
 
 
8.
Letmo dotkneš se nosem okna autobusu
cítíš, jak ti koutky úst klesají:
muži pod poklopcem nejsou všichni stejní.
 
 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.