dopis v lahvi

agáta5

Můj milý
tak mochyně se konečně vyprostila z půdy
vždycky jí z jara pomáhám očima a trochu se i šklebím
 
loňské lampiony osvětlují chodbu po schodech
až na půdu k vikýři
kde je čas starý akorát k utěšení
tam svítí nejvíc 
jakoby okna propouštěla zlaté rybky
na vlascích
a voda myla od sazí staré půdovky

trámy ztvrdly 
už nehtem neodštípnu třísku
jen si ji představuju
jak se zadírá pod kůži
a dům je zase o kus menší
 
až na něm zplaní všechny odchody
nevím co zaseju

můj milý
nechci tu zbýt takhle sama 
přesto každoročně vyšiluju se semínky
okopávám jílovitou zem
možná abych zaměstnala ruce
nebo že se to tak na baráku dělá
trochu se starat

hlavně chci vidět motýly včely a všechnu tu havěť
co přileze kdykoli vezmu do ruky rýč
sleduju jak žijí  dýchaj


a jsem jejich a oni zase moji...


 

a v noci otevírám skříň oteklými prsty
vidím kočár tažený bílými medvědy
tlamy odfukující teplou páru

kožešiny do kterých vplouvám úplně nahá
poštípaná od komárů
vypouštějí zvířecí pach
a už se nebojím… 

 

můj milý
někdy bývám smutná
ale neboj
je to jako když sáhnu do prázdna
a něco se mě dotkne
ještě to nevidím
jen tuším
že všechno neplaní…
 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.