Padesátka

lastgasp

Padesátka.

 

     

         Měl jsem několik strejdů a tetiček, které jsem většinou znal jen z vypravování, některé i z fotek. Vzájemně jsme se nenavštěvovali, ani tehdy nebylo tolik možností jako dnes. K řídkým setkáním docházelo většinou jen na pohřbech, někdy na svatbách.

         Postupně se plnily jejich dny a strejdů ubývalo. Teta Klára držela. Byla šťastně vdaná za kulaka Pachmana na patnáctihektarovém statku u Jindřichova Hradce. Ostatní tetičky, žily také spokojeně.

         Strejdu Václava, módního obuvníka z Českých Budějovic, ševce, jsem znal jen z fotografií, protože zemřel již v době velké hospodářské krize, na jejímž konci jsem se já narodil. Minuli jsme se.

         Strejda Miroslav na tom byl dobře. Vyženil obchod s koloniálním zbožím a stáčírnou piva v Táboře. Teta byla z bohaté rodiny, vychovaná jako jedináček a patřila k té hóch nóbl společnosti ve městě. Vedlo se jim dobře až do roku 1950, kdy se jejich koloniálu a stáčírny ujala Jednota.

         Velice komplikovaný život měl strejda Norbert. Vyučil se v krejčovském salonu německého majitele Waltra Biermanna ve Vimperku a oženil se s jeho jedinou dcerou Gertrudou. Biermann jiného dědice neměl. Strejda postupně povýšil z učňovského stavu, přes tovaryše kalhotáře, až na pana mistra a vedoucího modistu ve Winterbergu.

         Potíž nastala v roce 1938, kdy se z Vimperka stal Winterberg a strejda, aby nepřišel o salon, se rozhodl přijmout německé říšské občanství. Protože byl ve věku podléhajícím odvodu, stal se z něho voják Wehrmachtu a byl poslán k nějaké jednotce do Rumunska. Věren své profesi, válčil kdesi v týlu a zašíval prostřelené mantly, kalhoty a blůzy. Posílal tam odtud tetě balíčky trvanlivých salámů, klobásy a vynikající sýry.

         Válka sice skončila, ale strejda uvízl na dva roky v zajateckém táboře. Když se vrátil ze zajetí, podařilo se mu prostřednictvím Červeného kříže šťastně setkat s tetou Gertrudou, která v tu dobu žila v Salzburgu u své sestry Berty. Žili pak spolu v  západním Německu. Strejda se brzy opět zmohl a spolu se svým společníkem začali úspěšně podnikat v konfekční továrně ve Straubingu. Dostal dokonce nějaké odškodnění za ztracený majetek od vlády Konráda Adenauera.

         Mimo strejdy Norberta měli ostatní strejdové syny. Správné dědice. Žádný z nich neměl dceru. Vlastně můj otec měl také syna, na sebe bych málem zapomněl. Měl jsem tedy nejen několik strejdů, ale i několik bratranců. Přesněji, měl jsem tři starší bratrance. Byli asi čilejší než já a vyřídili si možnost strejdu Norberta a tetu Gertrudu pravidelně v Bavorsku navštěvovat. Strejda byl ke všem štědrý a postupně jim daroval auta. Nebyla to sice auta nová, ale dva Mercedesy a jeden Opel byly ve výborném stavu.

         V roce 1970 bývalý hokynář v koloniálu, později vedoucí obchodu Jednoty strejda Miroslav zemřel. Kupodivu jeho bratr Norbert dostal vízum a povolení k účasti na pohřbu. Na pohřeb do Blatné se sjela spousta lidí. Měli strejdu rádi, stále to byl v Táboře někdo. Strejda Norbert přijel z Německa krásným bílým Mercedesem. Zdravil se s rodinou a známými. Bratranci přijeli také svými Mercedesy a Oplem, které dostali od strýce Norberta. Na prostorném parkovišti před krematoriem se jejich bouráky mezi ostatními auty vyjímaly.

         Byl jsem v napjatém očekávání. Všichni bratranci byli obdarování auty. Co když já dostanu auto také. Proč by neobdaroval svého nejmladšího synovce stejným způsobem. Majitel konfekčního podniku. Dokonce jsem si zálibně strejdova bílého Mercedesa prohlížel a představoval si, jak jedu parádně z pohřbu domů.

         Strejda Norbert mně zahlédl a pokynul mi rukou, abych šel poněkud stranou od houfu čekajících u vysoké zvoničky na otevření smuteční síně. Srdce mi bušilo, v krku sucho. Teď přijde ta chvíle. Strejda se blížil a lovil něco v kapse kabátu. Pomyslel jsem si, hledá klíče od auta. Nebo doklady. Šel pomalu a ohlížel se. Asi nechce, aby to někdo viděl a třeba záviděl. Darovat auto přece není maličkost. Může to způsobit závist a pro někoho zklamání.

         Konečně přišel až ke mně, vyndal ruku z kapsy a napřáhl ji jako na pozdrav. Chopil jsem se jeho ruky a ucítil cosi jako složený papír. Stiskl mi ruku, rychle se otočil a odešel k ostatním. Byl jsem překvapen a na papírek jsem se hned nepodíval. Strčil jsem ho do kapsy. Začínal jsem tušit, že auto nebude.  

         Pohřební obřad v prosklené smuteční síni krematoria na Buzické byl opravdu smutný. Hostů bylo mnoho a zaplnili všechny lavice i postranní uličky a zadní prostor u dveří. Z věnců a kytic se šířila omamná vůně.

         Tiše jsme poslouchali hudbu. Tklivé tóny houslí, v doprovodu klavíru, zněly Schubertovou skladbou Ave Maria vznešeně a slavnostně. Pocta člověku, který měl rád život a nikdy nezklamal. Miloval světlo, jaro, přírodu a proto další píseň, třeba tradiční ve smutku, přišla na rozloučenou jako pozdrav poslední sbohem. Zasviť mi ty slunko zlaté, ano jsou to poslední kroky.

         Přišel evangelický farář a rodině a přtomným připomněl strejdův bohatý život, od narození, přes školu, jeho práci a obětavost, jeho rodinný život a spokojené manželství, výchovu syna a nezištnou pomoc přátelům, sousedům.  Připomněl jeho statečný postoj v těžkých dobách, kdy dokázal projevit pomoc i s životním rizikem. Připojil slova, jimiž zemřelého odevzdal do Božích rukou v naději na vzkříšení. Skončil modlitbou a rozloučil se s projevem soustrasti rodině a pozůstalým.

         Při jeho řeči jsem se trochu nudil a vzpomněl jsem si na papírek v kapse, který mi vsunul nenápadně do dlaně strejda Norbert. Musel jsem se usmát. Místo Mercedesu to bylo padesát marek. Poděkoval jsem v duchu strejdovi za jeho skrytou velkorysost.

         Po skončení ještě farář požehnal a při Dvořákově Largu se rakev začala pomalu sunout do tmavého prostoru za katafalkem. Jak se všichni řadili k projevu soustrasti k tetě, já šel za panem farářem a poděkoval jsem mu za jeho dojemná slova a citlivý projev úcty k zemřelému. Když jsem mu podával ruku, vtiskl jsem mu podobným způsobem tu padesátku do dlaně, jako mně ji daroval strejda Norbert. Farář byl velice překvapen a s dojetím mi požehnal: „Děkuji ti synu, Bůh s tebou!“ Pomyslel jsem si, s tebou také a šel na autobus.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.