Vezmi

MAJKL65

Slunce vstalo z šedých mraků 
i uvnitř bytů svítá
jak elektřina probouzí rychlost světla v zářivkách 
a první slova hlásí zemi města tím šepotem z věčně spících mušlí
to hovoří k nám oheň, který koluje v žilách 
jež proléváme pořezáni o ostří trav, abychom nakonec zapálili podzim  
a dali zemi svůj díl těl i dětství najednou
jako i sami sobě jich dáváme
však déšť, který se spouští sám jako krev z nosu
nebo jako když poprvé přepereš staršího kluka
hasí tu bolest, s kterou jsi vstal  
tak zalij si kávu černou jako svět 
a pak olízni lžičku a spal si jazyk jak o ženu
můj stíne, který se rodíš u mých pat
jen co se stane světlo 
já dnes držím smutek za všechny mé minulé i budoucí životy
a ty s černou hlínou obtaženou kolem očí 
na kolenou jako bys přikládala do kamen 
jakoby tě ohýbal vítr
či ruka milencova 
jako bys poklekla k modlitbě
a přitom jen hledáš kam odložit šperk, kterým si spínáš na noc ústa a torusy prstenů
někam mezi nebe a zemi
a nevidí to nikdo jen já a dělám, že to nevidím  
vezmi si má křídla a spal je na uhel 
jím nakresli pak noc však kvůli ránu jen
abych měl kam probudit se
až začne můj sen 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.