Je šeptat jaro
Už první slova na blatech
a pára slabik
zvolna vzlíná
Dny těžknou
MEDiální aféra
Včelařská burza oznámila krach,prý klesla kupní síla medu. A na tiskovce medojedůzaznělo, že ho v zadečkáchkradou včely a Matce nosí. Chápete. Vlastní matce nosí.
so.net
Na koncích duhy všech šest barevv optických vláknech internetu. Do kláves dvojí svět se vplet. Svět bez dotyku, bez podnětů. Dužnatý motýl z duhy vzlét.
Jedovina
Že dobře chutná, jedovina.
Řezaná z žeber psího vína
na zdraví, do dna
nastaly na
DNESKA RÁNO
Písek tmy spánek rozhání
před ospalými trolejbusy
tarotové blues čekání
na někoho kdo přijít musí
POD HLADINOU BÁL
Tančíš jak nymfa co se zamotala vsíti
a cestou na palubu mlčky uniká
Lví ústa lastur ze tmy perleťově svítí
a ržání vhlubinách Němého koníka
Litera Tůra
Ráno už mi zase leze do oken
je všude po obloze
v ptačím cvrdlikání
v provinilých pohledech
Paměť je ministerstvo nitra
Paměť je věšák na kabátyzapomenuté na odchodupaměť jsou nálezy a ztrátyPaměť je víra bez důvodu
a stejně tak i nedůvěraa pramen nenávistiPaměť je smutek podvečeraa spadaného listí
a vzpomínka na lepší zítraa odpouštění ze zvykuPaměť je ministerstvo nitraplné nervózních četníků
a panoptikum nepřesnostia hora dinosauřích kostía lidských omylů a pádůje pragmatické lhaní z hladua nikdy nevyřčená slova
VETKLAS MÁ SLOVA
Vetklas má slova, jenom tak
do almanachu lásky
Mé srdce, volné jako pták
tak zamklas na závazky
Opilá aneb Sonet pro svinsky krásnou slečnu
Slunce už vychází a slyším zpívat ptáky
nebýt tak ožralej, asi bych zpíval taky
namísto snídaně ze všeho, co dům dal.
Kéž bych tě, kéž bych tě, kéž bych tě nepotkal.
MLUVENÍ TICHA
Mlčíma slova z úst mi plynouJazykolam lží staví stěnyMé chtění kráčí cestou jinounež jazyk, k němu připojený
Já chtěljá touhou zmíral říciTvým očím, všemu Tvému cituo lásce rvavé, v nitru tkvícís vůní růží a yperituO lásceiracionálním tónuv harmonii přítomnostiO Amorovi, jeho sklonunapínat luk svých důvěrnostísměremkterý mu nepříslušíJá chtěl Ti šeptat, skrz rty, jemněco vzklíčilo v mé náhlé dušia ptát se na Tvou lásku ke mněŘíct všeVše popsatelné slovyA zbytek . vytušila bysVšak zbabělec jsem ukázkovýa jazykový krasopismá zbraňzbraň dvousečná a podláza stranu lži se začne bítaniž by jednou vedle bodlakdyž k pravdě chci se přinutitBoj pravda lží, a jeho hrůzyviď, Terpsichoré, zas a zasvkládají roubík v ústa múzya řeč mou opět prodchne mrázMlčímkdyž slova z úst mi plynouJazykolam lží staví stěnyMé chtění kráčí cestou jinounež jazyk, k němu připojený.
DECH
Dech Tvých nocí, dech Tvých dnůDech Tvého snění beze snůDech očí Tvých, dech Tvého bděníDech smutna, smání, uzarděníDech kanonické posloupnostiDech podtušených nechtěnhostíDech věcí bez tvarů a jmenDech, z nějž je život upředenDech pavučin, těch sáhel k lovuDech dýchaný v teď, pak v zas, v znovuDech nepřístojných připouštěníDech neměnna, dech pozměněníDech nádechu a výdech dechuDech chapadel chamtivých vzdechůDech chronického chomoutěníDech decharakterního spěníDech cherubínů, záchvat duchaDech - démonická poletuchaDech dvoukonečna na pólechTen, který dojít musí,DECH
Padaly z oblohy kousky něčí krve
Pánbůh se propínal, a pak mu praskla zádaAj, nastal chaos, trubky hlas tak sytě zněla Nebe padalo, to byla pane kanonádajak se ti andělé kouleli do pekel
Padali z oblohy i s kousky něčí krvea vítr bubnoval na buben tichou paníS dětmi bez zubů hráli jsme si na lágr. Vevteřině byli jsme tou krví zacákaní.
SONET PLESOVÝ
V páru, a přece každý sám
v hladových prstencích se vznáší po parketě.
Dvoří se cudným panenkám
jsou samý smích, a v každé druhé větě
SONET STAROSLOVĚNSKÝ
Poledne. Mechanicky převraceje listy
zažloutlé paměti učebnic v barvě prachu
dřepím a malomocně žvýkám aoristy,
paradigma rabъ, n- kmeny a podobnou machu.
TEHDY
Chtěl bych být první, jediný
kdo brousil tvými háji
kdo spásal tvoje lužiny
s Tebou dal sBohem Ráji
TVÁ BYLA
Tvá byla kdysi moje první touha a s ní i naivní srdce oddané. To bylo dřív. Leč nyní jinudy se rouhá a - dost možná - jinde také zaplane.
Je smutné břímě lásky shodit na zem.
TSUNAMI
Jsi jako tsunami tištěná runami prst pobřežnímu městu ze starých palimpsestů kde v rámci jedné strofy dějí se katastrofy
Jsi jako moře z rána Jsi jako mořská panna jenomže obrácená - vrch ryba, vespod žena co v hloubce pod skalami delfíní prince mámí
Jsi vlajka, šitá pro piráty Černá jak noc s bílými hnáty Jsi maják, který oči mhouří když kolem vlny zlostně bouří Jsi škuner, jenž se ve dno vplétá. Pro mě jsi celé vodstvo světa.
VÍŠ...
Na dlani květy půl vyřčené věty a z trapného ticha jen bolení břicha a cukání rukou a chlopně tlukou a hrdost v prachu a spasma strachu a ráno oči stranou se stočí a úsměv chatrný a květy za trny a trny na rukou do chlopní zatlukou boláky trpkosti a promiň a věrnosti
ŽIJE VE MNĚ ZVÍŘE
Žije ve mně zvířev mé lebeční dířezvíře, jaté v sarkofágu dušekluševe mnětak nepříjemněv rozevlátém tryskumu od masitých pyskůodletují zárodečky myšlenekna venekse smějivšak v tupé beznadějipropotím celé nocia není v mojí mocizbavit se toho strachujež ve zvířeném prachuto zvíře v díře lební vířícelou svojí délkou, šířítíží mne vždy když se blížíjako tramvaj ku refýžik místu, kde sestrachy třesemoje chudák myšlení.
Z těch myšlenkových embryítak pozvolna se vyvíjístrach den ode dne čím dál větší,i stává se, že mezi řečízakřičím v hrůze bezděčně. Křičím však zcela zbytečněprotože zvíře jen se pasena známkách úzkosti v mém hlase.
Ten buvol (či co je to) děsuvyčkává klidně, kolik snesu.
Píseň
Tu píseň, píseň modrých jsoucích a roztodivných byven dne a oddanosti na smrt jdoucích a sófrosyné příkladné v svém nepřítomnu v přímce k tělu píseň o křehkém leporelu píseň o touze přečkat ráno o kataklyzmatickém ano o nechuti znát osu dne o skálopevnikálním ne píseň Já muž . píseň Ty žena . píseň o neumět být chtěna píseň o nedokázat plakat píseň o nad duší se smrákat píseň o mstivá kantiléna píseň o spávat opuštěna píseň o skutcích v ruském kole kde chybí nahoře i dole píseň o retné nenávisti píseň o nedobytný hrad píseň o tom nebýt si jisti Tu píseň jistě budeš znát.
Vždyť slova její z TVÝCH úst trystí.
Pamatuj!
Zatnuti do kamene eterna myšlení, vklíněni v neproměnné, strnulé lidštění, na háčku před očima neon - Memento mori .
Z vědomí čiší zima jaksi již a priori.
ONO
Prstíčky krve - na nepoprvé - drze se vklíní v ne. bytí
Katatonická maska tvaru - když zem se žene k protijaru - nehybná ústa přesytí
Neumím, plakal. Svých slzí zákal teď vzývá - pro své umění
Dějinu ticha v oblasti břicha zanechá aniž zrumění.
Za chvíli nokturno
S panenkou, co nestála by ani za mák
a narcistním motýlem s křídly,
po kterých pan Mandelbrot očima
jen přecházel,
(A)morek
Prý nejsem tím, kdo do tvých dnů
by vstoupit směl, jen do nocí.
A vstoupil, ve svém prachbídnu
a třasořitné bezmoci
LINIE STRACHU
V hlavě mám strach, krutej, lítej,
děsně vlezlej, houbovitej,
nechci brečet a nechci se smát,
svejch vlastních myšlenek nechci se bát.
NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ
Kyselá pachuť pod jazykem
mi hořkost vtiskla do dlaní
srdce mé protkla otazníkem
jsem slepý ve svém poznání
PLÁČU
Pro krásu padlých andělů
jimž Ďábel duši vrátil
pro tíhu jejich údělů
v okovech zapomnění
DANAJSKÝ DAR
Smrt složila se v krabici,
a stuhou převázala;
přemýšlí, úsměv na líci,
komupak
JA?!
Jsem cynik. Byl jsem jím a budu,
myšlenkám ctnostným pro ostudu;
a vybuchuji často zlostí
nad lidskou nespravedlivostí,
BÁL
Temný šum mrtvolných lesních stínů
dobytci chtíčem noci řvou
kopyta prudce zvrací hlínu
jak v cáry rvou zem pod sebou
KRÁJÍ NÁS A KRÁJET DÁ SE
Světlo je tma tak zapomeň temno je noc a zároveň i dnem jest černým bez zvuku stín noci ukrad’ záruku že navrátí co jasné bylo již dlouho slunce nesvítilo a v duši se mi prohlodal už všechnosžírající žal a bolehlav mi hlavu drtí Bojím se tmy. Bojím se smrti.
UŽ
Už popraveny všechny ctnosti
už člověk klesá bez milosti
už potlačena každá čest
už zakázáno růžím kvést
NOC PŘÍZRAKů
Kdo sakra jsi.
Proč zrovna já
se musel stát tvou obětí .
Uštvaní psi
KDYŽ RÁNEM BLOUMÁM OCEÁNEM
Rybinou tuk - hle - rozezněl ticho
v chrchlancích chaluhy chlípně se smějí
úkosem solená kapraď v mé břicho
á propos, mokvavou šarvátku pěji.
SEBEPRAVA
Já poplivat bych chtěl svůj stín
a pak mu hlavu setnout
rázně ho zprostit hloupých vin
v křeči ho vidět vzepnout
SLZY
Do průzorů našich snů
se věčně rvou a derou
Tři slzy. Hradbu spících dnů
tak snadno rozeberou.
Z POHÁDKY DO POHÁDKY
Chiméra času ustupuje
a místo ní se v jsoucno rvou
skřeti noci.
Jdou
PRůVOD NIKOLI PRVOMÁJOVÝ
Servané masky klaunů v čele
s rysy co radost rozdrtí
za nimi klidně, nevesele
plá roucho tkané ze smrti.
V MODRAVÝ JARNÍ PODVEČER...
V modravý jarní podvečer
vtírá se hudba hlasitá.
Milencům alej dává směr,
noc skutky lásky počítá
PO NOCI VZEJDE SVĚTLO KALNÉ...
Po noci vzejde světlo kalné.
Bublinou rána, všechno marné
roztahuje se snivá záře;
to ona sny nám z inventáře
LÁKAVÁ NABÍDKA
Vás neznám, slečno z harmonia
však tuším Vás; již od embrya
jste paní mou. A z vlasů plavých
z modrých očí přemítavých
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, KRISTÍNKO
Dne 10. srpencev roce osmdesátBůh z bělostného vápenceTvou duši počal tesat. Do retu smíchu víc než jinýma vlasům zlatistého leskuzářivé oči k řasám stinnýmkrásu všech sluncí za rozbřeskuandělský hlas a křídla jejichnad čelo kroužek jasné zářea lehkost vody na peřejíchi smutek bohů bez oltáře;to vše a mnohem více ještěspojil pak modrou nitkou nebeby v kapkách živoucího deštěna Zemi mohl seslat - TebeVšechno nejlepší, má milá Kristínko .
A NĚMÍ ŘVALI...
V den vzteku a v den slzí
logika málo platná.
A půlnoc . V ní - tak brzy -
dotknout se nenávratna