Pátky
to jsou ty pátky plné mlhy
vníž město tvrdě spí a
na ulicích zpívají kroky lidí
melodie smutné i veselé
proti zdi
postavit si hlavu
proti zdi
to mi vždycky šlo
skoro samo
večer
pokoj, ticho a já
a minulost
sesklenkou červeného
ptá se taktně
V letech
Na špičce pera
a v koutku úst
poslední vzpomínka
na dávná políbení
Když kluci
Někdy
když kluci šeptaj
je to vážný
na slova vlažný nepomýšlej
Báseň psaná na Prahu
podej mi ruku milá Praho
už tu na tebe čekám s růžovým líčkem
a očima doširoka otevřenýma životem
i trochu plnýma nesplněných snů a touhy
Situace za deště
postel zválená nebesa padají
v drobných kapkách na okno
nade mnou se svět roztéká
v mokrý impresionistický obraz
Stín nás dvou
Horkými ulicemi se ospale loudá
náš stín ve větru včerejších dnů
ať už byly s tebou - nebo bez tebe
někdy to neumím odlišit když
Vzpomínka
dlouhé kroky na krátkých prknech
parket našich sloních pamětí
Vzpomínáš na moje ruce pod peřinou.
ticho. třesoucím se hlasem mlčím o tmě
ve svém tajném životě
ve svém tajném životě
si zpívám po vzoru pana Cohena
a jde mi to moc krásně, najednou
na ruce se dívám s představou
O lidském smutnohloubání
dloubám tu nad lidským osudem
jsme tu a zítra už nebudem
možná
a tužka se zlomí a pastelky zpráchniví
čekání
pod oknem u postele
vrtí si tygr ocasem
poslušně čeká ale
očima koulí smutně
nedorozumění
drahá srdce
rozpraskaná větrem
výčitek temné chvilky
schoulená do malých
...strach...
mám strach
zkoutku tvých úst
a prašných koutů tvé mysli
ze tvých modrých očí
jsou dny
chce se mi vlézt pod stůl
a schovat se
dělat že nejsem
když prší city
studijní
lehce se zblázňuji
když čučím do stránek
od písma kreslených
anglických poznámek
dálky
a tak si spíš…
…ale možná ještě ne
a skůží kapkami pokrytou
(máš vsobě divadlo
chlapec a dívka
dívka sedí a píše.
myšlenky utíkají za bělost papíru
a za zafoukané okenní tabule
tříští se v mlze velkoměsta do tmy
...a o větrových bonbonech
a tak tu sedím já holka zamyšlená
nadhloubkou tůňky pod stolem
s rukama modře inkoustovýma
z dlouhých brček sosám život
zastavil se čas
zastavil se čas
i náš vlak na kolejích
řekněme že kdysi-červené
sedačky by mohly vyprávět
něco z města
na dlažebních kostkách
co přes ně vedou koleje
sedím a.
lidské cesty různých směrů
domů
druhou kolejí
dlouhou cestou
držím se za nos
doufám v rychlou
piškvorky
kroužky a křížky
jedny kolem prstů
pro lásku pro víru
pro dlouhou cestu ve dvou
noc a dech
stojím u otevřeného okna
zima a za zády starý den
nebe je jen temnou
připomínkou světla
...
a co mi dáš. plané sliby
barevná slůvka za která neuvidím
mluvíš o lásce mluvíš
a já čekám na to až
Barevná
"Jste neuvěřitelná. "
řekl by člověk z ulice
a já na to "Ale děte. "
a překročila bych duhu
druhý dech...
očima chytám druhý dech
a třetí řádek na první straně
mám zeleně zatržený
abych nezapomněla žít
kaňky..
na těle kazy, kaňky touhy, pihy v kůži
a táhlé rýhy, stopy nehtů a rtů na zádech
krása jen pro ně, ač ji někdy zkazí, ach ti muži
tisíce stejných veršů lásky na tisíci zdech
blejskátko
zelená palmička třpytivého nic
na dřívku vzpomínek a nadějí
fouknu a blejskátko tančí
ve větru mého dechu a do slunce
zvuky ticha
Do zvuků ticha schovám všechny smutky
a vtěžkých botách vyjdu do ulic
mokrá tma, já a vlásce těžké hrubky
nade mnou černý pták, co kráká: nikdy víc
o chlapcích
chlapci jsou zabedněnci
tak nad sklenicí utopenců
kysele rozjímám
nad beránky v krabicích.
asi
chci napsat hloupou báseň
jen tak pro legraci pro hloupost
co sráží se v hlavě a hravě si zpívá
všechny dávno zapomenuté písně
do deště
zaťukám na okno v tečkách a čárkách
něco o lásce dvojím dešti a dálkách
tak se to přece dělá když člověk neví co
tak zkouší kdovíco a doufá na zázraky
beználada
skočit si na skleničku něčeho ostřejšího
pít teď a tady bez zásad a bez nálady
(utekla do lesů s jarním deštěm)
a nohu ve střevíčku s okem vidoucího
zatmím
zatmím očima celý svět
a všechno přestane existovat
pro tu chvíli kdy to nebudu chtít
vidět ani slyšet kolem sebe
sen
momentálně ale nejvíc po
prodýchávání cárů mlhy poránu
kdy je ještě ticho k neuvěření a svět spí
teplo se sráží v zimu a člověk si připadá
kříd-la
a že se zblázním. - tak ať.
jako bych byla první tady dole
chtěla jsem lítat ale
chodník mi upad do tváře
zelení
dals mi pusu na víčka
zeleně jemnokrásná
za každou slzu na mokrém
chodníku našich očí
barevně k aprílu...
až se ti za zády zasnoubím
s bláznem z barevného plakátu
a vyzpívám duší do nebe
duhovou záplatu
Pohled na jaro
tak nám zase začalo jaro
auta jsou hned cítit jinak
a velkoměstský vzduch poránu
mě nutí krásně kašlat
dlouhá chvíle
chceme se držet
nejen za ruce
a držíme se zpátky
rty o rty nezavadí
K svátku...
Říkal jsi mi malá
byla jsem nejmladší vnouče
vlastně už navěky poslední
další nepřišly
..láska...
přes slzy ani netušíme
oči toho druhého
přesto to oba
vidíme stejně
zatímco si spíš..
zatímco si spíš
nebo s očima v modrou
stěnu pokoje upřenýma spíš
počítáš otisky kočičích tlapek
Až horečka ustoupí...
můžu napsat stohy. (dlouhé slohy)
o tom co se mi honí hlavou
a dny plavou kolem smutná pírka
co mi křičí z očí
Je libo čaj?
Je libo čaj.
příjemně voní
po mně po tobě
a po všech ostatních
máš mě ještě rád
máš mě ještě rád
říkám si vrohu pokoje hlavou ke zdi
promáčené kousky sebe lepím místo plakátů
barvy se zpily vhloupou šmouhu
koncem října
je to
pátek mlha stopy na skle
ranní nevolnost odpolední nervozita
unavené oči zaschlé smutky
Sebestředná..
jsem malá holkaznáš mě a občas proto pláčeškřičím do mýdlových bublin jménakostka hnědého cukru na podšálkudržím se tygřího ocasu zuby nehtymávám Tracymu a lidem za okýnky vlakůza deště přeběhnu všechny stránky – zlaté i temnéz příběhu stavím pocity na kabát do plískanica pevnou půdu pod nohama lítajících kobercůudusávám zelenou lopatičkou – pořádnějsem malá holkapořád dokolečka dokolastřípek vesmíruzbytek hvězdy – tmaspící škraloup na mlíku smítko s hlubokýma očimaTvoje smutná veselá dušeletím krajinou snůa pročítám barvy nad světemje mi krásně/teskněve všech melodiích duhyzpívám ticho.
..skvrny
je jedna píseň však víte hudba hlas melodie
je zmých oblíbených a zpívá něco o tom
že když se teď podíváme zpátky
možná si dokážeme odpustit
Mozaika
Chtěla bych ji zase vidětdotýkat se různých dílůkůže a vepisovat do nichrty barevná písmenak nerozluštěnímozaika tvého tělak zarámování nebo jenpoložit kousky prstů napoušť zad a projít ji k odvrácené straně sluncecelou ažk oáze poznání.
Beránek
Beránek. Znával jsem jednoho. Je tomu už docela dávno. Vlastně, bylo jich nejprve víc – jak už tomu vpříbězích o beráncích bývá.
Milostná dramatická
Padám lítám hlavou dolůkolem stolu - křičím barvysamé hlouposti šedavý pracha Ty se mračíš mlčíš achprotože já (Ti ubližuju)nikdy jsem nechtělavíš to vím to - velká holkačmárám kreslím hloupě koukám do hvězdpíšu slovuju klackuju písmenkanejvíc sobě pod nohya zbytky oblohyhoří pod Tvým pohledem.
jen docela málo
Pane deštníku s papouškem
dovolte mi lítat. jen docela málo.
když se změní vítr. když všechno se obrátí
když se déšť vpíjí do ok a očí.
úterní
ale ještě si pamatuju úterý.
jako by na tom záleželo
byl to den a já v něm sama. zase.
hodně chodila, myslela.
o nás lidech a jiných
jo jasně
taky mě to nebaví
tisknout ruce na studené okno
a číst vtěch obrázcích všechny ty příběhy o
slova
Slova slova slova
Člověk se jima ohání někdy dost neobratně
Malá bytost křehká schrána
Slova slova slova
vstávám...
vstávám
sestávám ze slov plných a prázdných
bubliny kpohledání
jednou nohou na vlhkém koberci u postele
nad současným stavem počasí a člověka
pamatovat si na dobu před rokem
je mnohem lehčí než zapomenout
všechny ty bublifuky a kolotoče
houpačky a všechny vás
Další plačky nad rozlitým kakaem a loukou žlutě pampeliškovou
už nemám věk na to
abych si vlezla pod stůl a odmítala vylézt dokud nebude líp
klidně by se totiž mohlo stát že bych tam uvízla nafurt
tam ve světě pavučin, ponožkatých nohou a nevysátých koberců
...od každého tygra trochu...
asi mám poslední dobou něco jako trable s tygry
ještě musím vymyslet
jak se z nich dostat
čtu si zase o Medvídkovi
a ani ne-mrk-nu
já
v barvách utopená
mám ve tmě prsty
rozmazané světlem
.-.-.-.
co zbylo z něj
je dávno pryč a tma kolem
mlha období dešťů
ale jsou ulice které zůstaly suché
prsty od snů spálené
dokouřit v ukradeném okamžiku
poslední zbytek zašlých snů
to musí jeden vždycky udělat sám
protože to není dvakrát snadné
večer se hlavou honí divné věci...tak ať je veme voda...
-------
------
do klopy saka z marcipánu
vetknu ti pugét smutných polibků
začátek.konec.
-----
pořád ještě
tmavým inkoustem vhlavě
a jen tak tužkou ve vlaku polozapomenutých snů
to máme ale dneska mokro
v očích se mi zabydlelo moře
a ony teď:
naživot věří už jen zřídka
jsou skelné na zimu a v létě v proudech rozmrzají
hra
mezi čtyřma očima uvězněni
těkat pohledem není v tak malých prostorech skoro možné
tak netěkáme
a čas kolem citelně zamrzá
zavři oči
zavři oči tělo
je čas zapomenout na starý den
a nechat pod víčky plynout snové světy
zavři oči tělo a neplakej
zvedá se vítr/zvedl se vítr
kolem rozházený svět
zimní král utíká
před mísou pampelišek k snídani
a vlastně už dávno odkvetly nám tyhle kytky z očí
my všichni svatí
až se naučím ódu na radost, bude mi blaze na duši:-)
a my všichni budem asi svatí
po tomhle letním týdnu jarních studií
světští světci - - naoko se snažící -- smažící
některé věci bolí
sedím tu v triku co voní létem
a taky tím posledním pátkem
a říkám si že všechno je přece fajn moc fajn
jenomže ani ty veselé barvy už mi na to neskočí
všechny svoje triky
. v rytmu ticha.
mám všechny triky v malíku
a siluetu prince na triku
a všechny trumfy v konečku vlasu
...kreslíme si
rezavým
nožem si kreslíme
na kůži našich ne-společných cest
představy toho co nesmí se
...na čaji...
ve vlasech rozsypanou těžkou vůni čaje
do očí mi vcházíš
a vzduchem letí francouzský šanson
tišetříští se do lístků maté
...a voní po jahodách
ale já radši zodpovědně zůstanu doma
s lahvičkou actimelu
příchuť po jahodách
v reklamě mi řekli
olemuju krajinu života
olemuju krajinu z obrazu
krajkou z galantérie s roztřepeným okrajem
a asi to bude vypadat nevkusně
budeme se bavit o kýči představ
noc
jen neslyšně polykat tmu
pod hvězdami co nesvítí
s lahví po červeném vínu
přilepenou na dolním rtu
---vystřihuju---
Vtiskařské černi včerejších ranních zpráv
zmuchlaných někde vrohu světa
sní jednaunavená duše
obalená zeleným
sny
v tmavém pokoji i nepokoji
si hvězdy nevrhají stín
pod nimi si sním - s ním.
o světech
Popelka ví...
Seděla na zašlé, oprýskané lavičce vneosvětleném podchodu metra. Byla bosá, na sobě jen zašedlé a potrhané šaty. Kdysi krásné tmavé vlasy měla ošklivě zcuchané a plné městského prachu. Kolem rozpraskaných nohou jí směle pochodoval zbídačený holub.
Popelka ví...(...)
(Za celé ty nekonečné věky jí cesta zpaláce nikdy nepřipadala tak dlouhá. Foukal silný vítr. Rozhodla se pro lesní zkratku…
Princ věděl, že něco se děje špatně. Víno mu ale chutnalo čím dál tím víc a snovou krásnou neznámou se náramně bavil.
my a hvězdy....
Svítá - a hvězdy jsou pod zemí -
jednou je spolu vykopeme
a až se dnešníměsíc v zítřejší slunko promění
potom
Prosím?
Přestaňte proboha plýtvat penězi.
přikázal podplukovník poručíkovi
pak přeskočil plot
porazil padesát poddůstojníků