Písmák Zlaté vlasy Bereniky
Obřadní síní se nesla pochmurná melodie. Vysoké tóny houslí se odrážely od majestátných římských sloupů, které lemovaly zdi síně. U paty každého sloupu se všelijak kroutily podivné mramorové sochy ženského i mužského pohlaví. Jejich autor měl nejspíš nejprve představu, že vytvoří repliky starých mistrovských děl podle Michelangela, posléze se asi přiklonil kpracím Matyáše Brauna.
Výlet
“Tak my nikam nepojedeme. Vždyť mi to slíbila. ”, hošíkova tvářička se zkrabatila do grimasy a do očí mu vhrkly slzy veliké jako hrachy. Rozplakal se tak, že jeho sestře nad ním srdce usedalo.
Pohádka o mostu
Bylo, nebylo. Bylo jednou jedno malé městečko. Protékala jím malá říčka, plná čisté, průzračné a bystré vody. Proto jí také říkali Bystrá.
Milá Mary!
Pořád se chystám, že Ti to nějak musím sdělit, ale nemůžu se ktomu odhodlat. Teď vidím, že už to takhle dál nejde. Nemůžu přece kolem Tebe chodit jen tak, když jsem se rozhodl ktak závažnému kroku. Musím Tě totiž opustit.
Herečka
Zimomřivé lednové sluníčko svými zkřehlými prstíky hladilo střechu mohutné budovy, která byla pokryta bělostným popraškem sněhu. Na modravé obloze nebyl ani mráček. Mrzlo, až praštělo. Stromy vústavní zahradě stály a odevzdaně čekaly, až sluníčko bude mít více síly, aby mu ukázaly nejprve pupeny a pak světle zelené, čerstvé jarní lístečky.
Vina
Vkuchyni je ticho. Husté, zlověstné ticho. Jako před letní bouřkou. Za okny je však časné jaro.
U vody nám bude líp
Ahoj lásko,
nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou jsi pryč a tady je nějak prázdno. Těšil jsem se, že spolu pojedeme kvodě a teď tu sedím sám a je mi smutno. Víš, chtěl jsem tě překvapit. Proto jsem ti neřek, kam letos pojedeme.
Výročí
„A ty myslíš, že bych ho tentokrát měla překvapit. “ nedůvěřivě se Eva podívala na svou kolegyni Alenu.
„No, že se vůbec ptáš. Vždyť se na sebe podívej.
Na zastávce
Prší. Ne neprší, ale leje jako zkonve. Obloha je zatažená a tmavé těžké mraky se jakoby propíchly o výškové činžáky a tečou znich proudy vody. A ke všemu je taková protivná vlezlá zima.
Zvěrokruh
Mám hrozně rád zvířata.
Když jsem ji potkal, bylo to takové malé přítulné kotě. Ráda se mazlila a když na mě udělala ty svý oči, udělal bych pro ni všechno. Moc toho nesnědla, uzobávala jako ptáček.
Klíště
Setmělé hlediště Státní opery pozorně sleduje děj díla známého klasika italské opery. Srdce milovníků romantické hudby minulého století plesají nad nádhernými tóny, které vyluzuje orchestr. Ani interpreti se nenechávají zahanbit. Zpívají jako o závod a jejich výstupy jsou často přerušovány nadšeným potleskem.
Jitřenka
“Franto, dej sem dvě vychlazený a dva prcky. Tondo, kde se tu bereš. To už je celej věk, co jsem tě neviděl”.
“Těbůch.
Babička a vnučka
Sluncem zalité červnové odpoledne láká kprocházkám. Alespoň kousek přírody uprostřed velkoměsta, to je malý parčík nedaleko náměstí. Rozložité listnáče sklánějí své těžké větve kzemi. Po nich dovádějí rezavé veverky a skáčou malí zpěváčci.
11. září - New York
Drazí přátelé a kolegové,
(psáno vúterý, 11. září)
bude to dlouhý mail, píšu ho, abych se pokusila vyjádřit události dnešního dne. Pro ty zvás, kteří nemají čas číst tak dlouhou zprávu, krátce: byla jsem vBrooklynu, velmi blízko Světového obchodního centra. Viděla jsem náraz druhého letadla do mrakodrapu Světového obchodního centra, viděla jsem zřícení první budovy.
V lázních
Lázeňským domem zavonělo něco moc dobrého. Není divu, právě byl čas oběda. František si rychle vybalil věci zkufru a podíval se na hodinky. Musí si pospíšit.
Anna K.
Je pár minut po půl sedmé. Město důkladně umyté včerejším vydatným deštěm se probouzí do nového rána. Nad vysokými budovami se vznáší lehký opar, skrz který nesměle vykukuje jarní sluníčko. Na ulicích začíná čilý provoz.
Ukolébavka
Spi, můj broučku, spinkej tiše,
maminka nad tebou bdí.
Kočička si tlapku líže,
méďa ať tě nebudí.
Dva muži
Na kraji lesa se potkali dva muži. A protože měli společnou cestu, šli a povídali si. Ten první se stále mračil a stěžoval si:
„To slunce pořád svítí, je takové vedro, uf. Nezaprší a nezaprší.
Poprvé
“Tak honem, nasedat, kluci. Už musíme jet. ” Dana usadila své syny na zadní sedadla zánovní škodovky a zkontrolovala dětské pojistky ve dveřích. Sama usedla za volant.
Nový klub
Vážení přátelé povídky.
Založila jsem nový klub pod názvem - Povídka 21. Zvu do něj všechny příznivce. S manifestem se můžete seznámit přímo v klubu.
Diskuze klubu: Povídka 21
Pro všechny Písmáčky, kteří chtějí přispět moderní povídkou 21. století, to je takovou, která má co říci dnešnímu člověku. Lidičky, dívejte pozorně kolem sebe, je na co se dívat. Zjistíte, že jsme někdy zlí, závistiví a nepřející.
Janám
Snad to není rána,
když má svátek Jana.
Hodně štěstí, hodně lásky
a na čele žádné vrásky.
Zpověď zralé ženy
Mám dvě ruce a dvě nohy,
oči, které vidí, uši, které slyší.
To vím jistě.
Mám pro ledacos vlohy
Vlak do Ostravy
„Rychlík číslo pět set tři do Ostravy je připraven na druhé koleji třetí nástupiště. Pravidelný odjezd v…. “, zbytek hlášení nádražního rozhlasu zaniká v hluku právě přijíždějící soupravy.
Z vlaku, který určitě přijel z daleka, vystupují cestující.
Průkaz
Je pozdní odpoledne všedního dne. Vcházím do budovy jedné pražské pošty. Ale, ouha. U jediné otevřené přepážky, stojí fronta trpělivě čekajících.
U zubaře
Michal sedí v čekárně u zubaře. Už hodinu. Nervózně posedává a má strach. Ze zubaře už od malička.
Večírek
Kola rychlíku rytmicky narážejí na koleje, jakoby odříkávala: už jedu, už jedu, už jedu… Venku je krásně. Kolem trati kvetou bílými kvítky jabloně a třešně, sem tam se objeví růžový a fialový šeřík. Před malým venkovským nádražím vlak zpomalí. Bílé průčelí budovy září v jarním slunci.
Štědrý den
Město se probudilo do sváteční atmosféry. Přestože se dalo do deště, lidé se usmívají. Nakupují poslední dárky a pamlsky na sváteční stůl. Okolo kádě s kapry se strkají děti a namáčejí si ručky do ledové vody.
Průzkum
Aprílové počasí si pro tentokrát vzalo volno. Je krásné sobotní dopoledne. Sluníčko svítí a hřeje ostošest. Vykračuji si po Václavském náměstí a ani nevím, z jakého důvodu mám dobrou náladu.
Cesta
Nejdřív se jen vezeš.
Zpočátku ani o tom nevíš. Pořád jen spíš.
Doprovázejí tě ti, kteří tě nade vše milují
a jsi pro ně všecko.
Maturita
Byla jsem zlá. Byla jsem zlá a nespravedlivá k svému synovi. V předvečer jeho maturitní zkoušky jsme se pohádali kvůli jakési banální záležitosti, kterou už si nějak nemohu vybavit. Večer jsme už na sebe nepromluvili ani slovo.
Zadarmo
Pomalu se stmívá. Konečně je pracovní pondělí za mnou. To je snad nejhorší den v týdnu. Víkend je pryč a do dalšího zase několik perných dní.
Odrazy
Podíval jsem se do tvých očí.
Neviděl jsem v nich však nic z toho,
co tak krásně opěvují básníci.
Podíval jsem se znovu.
Jaro
Je jaro. Je konečně to vytoužené jaro. Sluníčko svítí a hřeje, jakoby chtělo dohnat to, co od prvního jarního dne zameškalo. Lidé svlékají těžké kabáty a doufají, že už je nebudou muset hned tak vytáhnout ze skříně.
Oslava
„Máá roztomilá Bááruškóó, vem mě s sebou ná lůžko“, z několika hrdel se ozývá známá lidová píseň. Harmonikář roztahuje svůj nástroj a hraje tak, až se celý zpotí. Sál vesnické hospody hlučí zpěvem, hlasitým hovorem a veselými pokřiky. Stoly se prohýbají zabijačkovými pochoutkami, mísami cukroví a nádherných máslových koláčů.
Bouřka
Bouřka
Doma vládne dusno. Jako před letní bouřkou.
„Říkám ti, že toho už mám dost. Kdykoli vejdu k holce do pokoje, najdu ji u počítače hrát hry“, zlobí se muž.
Kavalír
Kavalír
„Žlutá žluva žere žížalu. Opakuj po mě“.
„Zlutá zluva zele zízalu“.
„Ne, to je špatně.
Horké maliny
Horké maliny
U stolku v letní předzahrádce malé útulné cukrárny seděla dívka. Byla štíhlá, přiléhavé sexy tričko a bílé džíny zdůrazňovaly její ztepilou postavu. Dlouhé plavé vlasy jí v přirozených vlnách padaly do tváře. Vydávaly zlatou zář zesilovanou slunečními paprsky.
Ach, ta mládež
Ach, ta mládež
Byl pátek odpoledne. Krásný jarní den, zahřívaný sluníčkem a opěvovaný pěnkavami a sýkorkami. Naladěna představou příjemného víkendu jsem přicházela k našemu sídlištnímu paneláku obtěžkána proviantem pro mou hladovou rodinu. Cestou jsem přemýšlela, jestli mám nejdřív nacpat prádlo do pračky, dát vařit brambory na večeři nebo začít uklízet.
Rozhovor
Rozhovor
Pohyblivé schody přivážely cestující do nitra země k vlakům nejrychlejší pražské dopravy. Byl všední pracovní den. Většina z nás spěchala do zaměstnání, do školy, k lékaři a bůh ví, kam ještě. Někteří netrpěliví cestující rychle sestupovali po schodech v domnění, že už žádná další souprava nepojede.
Setkání
Setkání
Znáte to. Šedivých osm hodin, které jakoby nevěděly, jestli se mají tvářit jako ráno nebo podvečerní soumrak, vlezlá zima pozdního listopadu a realita všedního dne zkraje pracovního týdne. Nacpaná tramvaj, uvnitř těžké vedro a funící pasažéři obtloustlí zimními kabáty a ospale zírající skrz špinavá okna na tu slotu venku. Potácím se v davu a rukou visím na držadle, které se rytmicky kývá sem a tam.
Omyl
Omyl
„Nemám co na sebe, nemůžu nikam jít“, ozvalo se z pohodlného křesla u televize. Pokud si myslíte, že ona oblíbená slova pronesla žena, naznačujíc, že by ráda pomohla manželově peněžence se trochu vyprázdnit, pak se hluboce mýlíte. Takto ke mně promluvil můj dobrý muž.
„Tak si vezmeš ten šedý oblek, moc ti sluší“, nenechala jsem se odbýt.
Narozeniny
Narozeniny
Barevnými vitrážemi gotického okna nesměle nahlíželo do malého venkovského kostelíka zimomřivé předjarní sluníčko. Několik minut před druhou hodinou odpolední jsme seděli tiše v lavicích. Někteří byli pohrouženi do myšlenek a byli rádi, že ti druzí nevědí, nač myslí. Jiní zírali na špinavé stěny kostelíka a nemysleli na nic.