ztráty a nálezy
Taky máte občas pocit, že slova, která na vás někde vykouknou, jsou určena právě jen vám. Že ty nápisy, kolem kterých chodíte každý den už roky a nikdy je nečtete, jsou napsány pro vás. Že jen tiše čekají až přijde ta pravá chvíle na to, abyste přišli, objevili je a pochopili.
Je mi líto, že člověk některé věci nemůže chápat dřív, než přijde jejich čas.
Omluva
Odpusť mi milá kopretino.
Co jsem ti to jen udělala.
. celou tě z lístků otrhala.
Namalovaná
Protože smát už se není proč
ale brečet se mi nechce
koupím si barev pár
a různě velké štětce
Smutně šťastná
Kaštánky rozsypané
a listy utopené
v kaluži co cáká
když se do ní stoupne
"já"
Jsem osamělá. Málo se s lidmi potkávám. Většinou mě míjí jako bych nebyla.
...---...
Umíš Morseovku.
Já bych totiž potřebovala zachránit.
Já nevím jestli mě slyšíš.
Jestli tomu rozumíš.
Co je to?
Dvě skořápky od oříšků
co máme oba dávno v bříšku
lehce se k sobě přivinou
se sladkou vůní nevinnou.
Protože - proto
Protože hodinový ručičky běží pořád
jedním směrem
Protože sny na pokračování sou krásný,
ale nedají se žít
Foukání mezi lístky
Foukám do lístků všatně
co visí na háčcích
jak listí smutných stromů
co pláčou krůpějemi rosy
Nevím
Moje sestra včera dostala ke svým 10 narozeninám kytku od kluka. Mě je přesně za 79 dní 17 a ještě sem nikdy od kluka kytku nedostala, ani kopretinu, ani namalovanou na kousku papíru vytrženém zučebnice matematiky.
Není to trochu nefér . No dobře, asi není…
Možná by se člověk měl spokojit stím, co je, a ne se pořád vydávat kvyšším a vyšším vrcholkům.
Pár minut dlouhého dne
Barevný listí si jen tak tančí kolem
ve světlech lamp
protože světlušky už to přestalo bavit
a každý se občas usměje
Mým milým sebevrahům
Mí milí sebevrazi,
vté změti slov, která bude následovat, bych chtěla něco vyjádřit a taky pochopit. Nevím jestli to bude dost srozumitelné – doufám.
Přišla jsem na Písmáka a vlevém dolním rohu mi svítilo žluté avízko. Patřilo kjednomu dokonale popsanému sebevražednému skoku, který byl reakcí na jiné sebevražedně laděné dílko ze sbírky dalších sebevražedných… vzpomněla jsem si na jedno ráno… vůbec mi nebylo dobře…
Ale ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou.
Abych žila
Ležím vposteli snebesy
nad kterou stahují se mračna
Ale mé nebe je jiné
Klidné, čisté, bez mráčku
Noční sonet
Vnejtmavších barvách vyvedený
zpalety malíře nocí třpytu
vbarvách co jiskří vhvězdném svitu
motýl co uvíz mezi stěny
Proč básníci píší o lásce
Zeptal se “O čem básníci píší. ” a pak si hbitě odpověděl “Všichni o tom samém – o lásce”. Nejdřív jsem mu nevěřila, ale čím víc nad tím přemýšlím, asi mu budu muset dát zapravdu. Všechno to totiž záleží na tom, co je to láska.
Motýl
Svázaná slova
spoutaná vokovech
Znova a znova
snaží se o povzdech
Lentilky
Na léčbu všeho splínu
zlentilek medicínu
klidně si můžeš dát
ať vstáváš či jdeš spát
Smutek
Pocit smutku.
. první, co se mi vybaví, je javorový list zbarvený podzimem, kapky na okně za deštivé noci, zapadající slunce, když jsem na místě, kde jsem tak blízko a přitom vzdálená. Ale když vruce držím list hýřící barvami, když po nocích pozoruji dešťové kapky odrážející jas pouličních světel, když stojím na tom místě ve slastném opojení tou spoustou hřejivé něhy kterou mi slunce dává, většinou se usmívám.
Vánoční
Je vánoční čas, čas snů a lásky
Snáší se sníh a bez nadsázky
Dá se snad říct, že vsrd
Začly se budit radosti svíce
Zpátky do plenek
Malými vrátky
vrátit se zpátky
do světa dětí
kde čas tak letí
Sněží
Pláčou na nebi andělé
slzy jak vločky kanou
lehoučké, něžné, zasněné
na horké dlani vzplanou
Usměj se
Neklidně plynou slova dnem
na čele ryjí další vrásku
pak přišla holka súsměvem
Ti do klopy vetkla sedmikrásku
dobrou sluníčko
pouliční lampičky
jak plameny od svíčky
těžké mraky hlavy skloní
suché listí o zem zvoní
Zlý sen
Tvá ústa jak křídla černých vran
něco mi říká
že to radši nechci slyšet
Zlá slova bodají ze všech stran
Vlaštovka
Vlaštovku složila z bílého papíru
pouštěla po větru co zrovna vál
on tam stál jediný uprostřed vesmíru
ze země zvedl ji, krásně se smál
vzpomínka
Kytka vmalém květináči
Pohled na ni svádí kpláči
Ten kdo na okno ji dal
Ještě včera stebou spal
O cestách
Cesty se klikatí do dálky vedou
poutníci na nich sklopí svůj zrak
jak těla milenců v jednu se spletou
obzorem proletí podivný pták.
Popelka
Stále se trápit už nemám sílu,
chtěla bych potkat svou dobrou vílu.
Třeba mi řekne co dělat mám,
jestli a za koho šťasně se vdám.
Podzimní
Spadané listí barvami hýří,
kolem se vznáší z bodláku chmýří.
Protáhlé stíny všude se plouží,
vlnky se rozplynou do křivek louží.
Víš co bych chtěla???
Víš co bych chtěla. mít vhlavě jasno
a místo toho je všude jen prázdno.
Dávám tomu tichu spousty otázek,
jaký si mám udělat o světě obrázek.
o životě
Život je jako náramek
uzlíků plný a hádanek.
Osud ho splétá z barevných nití
občas však nezprávnou do ruky chytí.
Nešťastná
Vztemnělé šalině potichu sedí
zastřeným zrakem do dálky hledí.
Prstem si na sklo kreslí srdce
a vdruhé ruce obálku nese.
Jen tak
Jen tak jako zvony zvoní
Jen tak mraky kapky roní
Jen tak jako tráva roste
Jen tak furt dál snad už po sté