Písmák Holčičí scénka
Na parkovišti pod mostem.
Přes říčku a parčík.
Kousíček za domem.
Odmítám vystoupit zauta.
Podzim XXVI
Tak jako vlaštovky zemi
mě opouštějí
Přátelé, iluze i smích
Skonalo teplo léta
ZLÁ
Procházím obdobím uschlé jabloně
Zklamaná pádem svých iluzí
Zatratila jsem svět .
. i sebe
Zakázala jsem si na něho myslet ..
Večerním vzduchem prolítla smažená ryba
přitáhla ssebou Baltské léto
až k Letné
léta zmizelé
Padací sen
Padám do černého jezera
Jsou vněm cizí
Napůl už utopení lidi
Ještě se držím břehů
Podobenství o psu v lese
Zablýsklo nadvakrát
Obzor se prohloubil a ztáh
A zezámku na stavidlech
Se tiše zvednul prach
Ve snu koně viděti
Jsem unavená artistka
S kotětem na visuté hrazdě
Zdá se být nemocné
a už snad ani neumí být
O tmě, co žere malé děti
Rozstřílenáke střepůmjsem
a mizím se schovat domů.
Z vlčice přízračné pošlo štěně
co je jen kořist v rámci lovu.
Jste šťastní?
Slova jsou klece myšlenek .
. a myšlenky jsou klece pocitů
. a pocity bývají klece .
Blues o labilitě
Neděle ráno
Svítá
smořem vlaštovek
a mourovatou kočkou
Tak je mi
Nihil esta tak se podle toho chovámpiju rychlea souložím v zatáčkáchlidem pro radostprotože svobodu máme jen jednua zdá seje třeba si ji dokázatNemiluju pro strach ze svázánínejsem blízká sobě anijsem cizía čekám až mě z toho někdo vytáhne .
Říkejte mi Velmisladká
Jsi láska, láskotaková, . že kdybys byl kafechtěla bych být mlíkoa kdyby rum,tak ta loď z etiketya kdyby tramvaj. tvé soukromé depo kolejových vozidel.
Neděle, 8:30
Ráno na zahradě dozrály třešně
vypila jsem si kafe
a kněmu zelenou detektivku
s rádiem od sousedů sdžezem
Hound Blood Marmelade
Prostrkávám si cigaretu skrze střepy
uchem do oka jehly (snad)
třpytivé a křehké je pak polykám . rozvážně . festina lente .
přesto to skřípe.
Samsára
Jako fénix periodicky vstávám zpopela
do kterého mě svět uvrhá
rozkládá na tabulku prvků
tabulku hořké čokolády
O labutích a tak vůbec
Alternativně kalternativám
poslouchám proud
a bušení ve své hlavě
na žluté lince undergroundu
Lidi prostě za nic nestojej
Východ je blízkoa tma je nejhlubšíkdes mi, můj bože, vymyslel místona tomhle světěkde každý ví svý(kromě mě teda)Naučils mě mít rádaletní konce pod listíma světla bouřeka svítánípomalá, ještě spaváAle milovat lidi neumím. přesto, že bych si přála . Když vono to jde těžkoprotože povětšinou chodí schovanízhruba za sedmero půjčenými maskamia sami od sebe utíkají . Jak jenom můžutohle milovat.
Klasická historka
Pokoj byl tichý, velmi tichý.
Vznášelo se vněm teplo, částečky prachu zulice, vůně deště,
jasmínové toaletní vody a něčeho neznámého.
Ležela obrácená tak, že jí pod přivřená víčka pronikalo ostré odpolední slunce,
Ohromná ostuda
Nepamatuji si, kdy to naposled bylo horší, naštěstí ještě stále (připouštím, že poněkud iracionálně) nevěřím tomu, že jsem v tom skutečně hrála hlavní roli já.
Díkybohu, když trapnost mého života dosahuje svých vrcholů, vyplaví se mi do krve jakýsi hormon, který mi dovolí si to neuvědomit v plné hrůze, nechá mě situaci pozorovat odosobněně od stropu a následně ostrost toho pocitu zapomenout .
Zdá se, že to je mechanismus fungující na podobném principu, jako potlačení bolesti u porodu; ten nahoře to zřejmě zařídil tak, aby ženy znovu rodily a já mohla zase mezi lidi .
Navíc tuším, že dostat se z nejhoršího mi bude rovněž trvat zhruba šest neděl.
K zázrakům
Mizím daleko . jsem Jako-plachetnice
dítě co mě vymyslelo zkusu olše už je pryč
jsem svou paní (. až po větru ovšem)
nanábřeží nepřeskáčeš po hřbetech labutí
Šťastné narozeniny
Prší – a ten déšť se už zdá být jarní
jenom barvy ještě spí
konec února
dneska to je poprvé
Dvě města
Je ráno. Město se rozjíždí, houstne, ostří se . nad řekou je ještě mlha a tráva na Havlíčkově nábřeží se ještě tváří, jako by vyrostla na pastvině pod horama.
Opuštěná
Jsem tebou posedlá
vidím tě ve všem
jsi jako přízrak
přítomný v každém nadechnutí
All Beauty Must Die
Poslední slova neskončené věty
a první kapky deště
prolétly vzduchem
a nesly ssebou tajemství
Pád
jako jabloňový květ
se vznášela
když padala ze schodů
jako nevěsta
Olomouc
Nikdy bych nevěřila, že se mi zasteskne po tom šíleném městě – plném feťáků a bláznů … po těch strašidelných kočičích hlavách a po mlze, která se na nich válela, po dlouhých úzkých ulicích, ve kterých jsem se pravidelně ztrácela, po lidech, kteří byli vrostlí do jeho zdí, po té zvláštní vlhké vůni, která padala sprvním sněhem, po šedém nebi a přeplněných kavárnách, po chodbách místní knihovny, ve kterých i ticho mělo ozvěnu a vaše vlastní nevyslovené myšlenky se hlučně odrážely od zdí – a kousky znich jako by se při tom vryly do bílé malby … a vytvořily tam sostatními to, čemu se říká duch místa.
Oblíbené pekárny, večerky, nonstopy, restaurace, kina, hospody, kluby, trafiky (ve kterých člověku vždycky prodali kusovku), parky, … a všechna ta místa, která se teď už zdají být neskutečná – úplně jako by si je někdo vymyslel a pak mi o nich povídal … úžasné trojrozměrné kulisy pro šíleně skutečné herce – zůstaly znich jen jména a pocity … jejich tváře už jsou rozmazané knepoznání, stejně jako adresy, na kterých jsem kdy bydlela – kdo ví, kolik oken, ze kterých jsem se dívala na to město, bych byla ještě schopná najít.
Nesnášela jsem to tam - a obdivovala, plazila jsem se tam po zemi a brečela – a párkrát jsem tam byla šťastná, utíkala jsem odtamtud a když jsem se zase vrátila, bylo to podivně sladké … a teď se to zdá být ztracené, mrtvé, odešlé, zmizelé – už je to město jiných a pro jiné. Měla jsem ho jen vypůjčené a pak prostě přišel čas ho vrátit.
Dešťová
Venku se rozpršelo
do tmy
ve které potají
kvetou šeříky a kaštany
12. 3. 2005
Stmívá se
A venku zpívá pták
Té tmě vstříc
Uprostřed března
O poslední cigaretě
Když s někým vykouříte
úplně poslední cigaretu
napůl
už navždy budete
Podzim v zahradě
Podzim v zahradě
se jmenovala knížka mojí matky
když jsme ještě zahradu neměli
A já teď sedím
Oběd
Matka: obyčejná příslušnice středního stavu středního věku
Dcera: obyčejná dcera své obyčejné matky na prahu dospívání
Scéna: obyčejná středostavovská kuchyně,poledne, před obědem.
Dcera: ( rozhodně ) Mami, nechci obědvat.
Akrostich a akrostich
L ampář před večerem vstal
U licí prošel až nahoru
N a oblohu, touhou po výšce hnán
A ona se jím rozsvítila
Znáte ten pocit?
Takhle mi naposled bylo
Když jsem poprvé usínala vcizím městě
Ke kterému jsem se odsoudila
A pak ještě
Jsem špatná a dělám špatné věci
Jsem špatná a dělám špatné věci
Jsme na procházce
Já, můj pes a Startky
(svatá trojice)
Sad Sad (Smutný Orchard)
Chtěla bych
Zažít znovu
Žlutočervené světlo
Podzimního sadu
Co mi dnes ráno zpíval pták
Naučil jsem se
nic není stálé
nic není napořád
Naučil jsem se
Tmavomodré sbohem ( : ))
Spálil jsi mosty
za sebou
Spálils' je dřív
než jsem stihla
Egocentrická veršovaná úvaha
Jaká jsem nebudu
už ani nevim, jaká jsem byla
Světice
Bohyně
19. 12. 2003
Bang - bang : )))
myslim
na svoje zippo
který mi někdo šloh‘ vté hospodě
Dědičné hříchy
Seděla jsem vkuchyni
A jedla dva dny starý rohlík
(čerstvé byly na ráno)
Dopila jsem kafe
Kremační
Být bez starostí – jaké to je.
Jako spát pod teplým sněhem.
Poznám, až oheň spálí moje kosti
… tedy . bude-li můj odchod korunován
Kdo poradí Emě?
Ema nebyla ničím. Už skoro měsíc nebyla ničím a pomalu ji to nic začalo dostávat … protože když člověk ničím není, má spoustu času na to, aby o tom přemýšlel.
Ema při tom přemýšlení došla tak daleko, že zjistila, že nejenom měsíc, ale vlastně vůbec nikdy nebyla ničím jiným než ničím.
Celých pětadvacet let nic … dobře, pár let ztoho byla dítětem – jenže už to dítě jako by bylo předurčené ktomu, aby zněho nic nebylo – zatímco jiné děti si hrály na prodavačky a na doktory, Ema chodila po lese a poslouchala stromy.
Ráno
Víš, co je dobrý na tom špatnym, co bylo.
. že už to není .
A každé ráno je nový začátek.